Přebal knihy 2019 na závěr

             61 let… Co je to proti věčnosti? Co je to proti slávě boží? A přece. Ozval se mi v mobilu cizí hlas, zda bych pro něj neměl poslední knihu „Za okny jsou Sudety“. Že v knihkupectví už je vyprodaná, a že by ji chtěl pro maminku k narozeninám. To podstatné bylo v tom, že mamince bude 72 let, a že je to má spolužačka z Národní školy v Machníně z let 1953 až 1958.

 61 let to je, co jsme se viděli naposledy. O čem je svět? Je plný náhod a pocitu štěstí? Je i o nicotnosti majetku, slávy, hromadění? Je krásný, dotekem něčeho, co jsme nečekali, o čem se těžko mluví. Když vás brní prsty a říkáte si, jak je ten svět malý…

Každý z příběhů této knížky chce být starým klenutým Sarajevský mostem, co povstal z nicoty tamní války a opět slouží na cestách tam i zpátky. K setkání ztracených, dávných, kteří se po letech uvidí v mých příbězích…

Vzpomínání na budoucnost. I o té bylo mé povídání si s Erichem von Dänikenem, když jsme se z balkonu liberecké radnice dívali za obzor našich Lužických hor. I to je tajemný vesmír našich náhodných setkání dávných i současných civilizací. Radost z toho, že jsme ještě užiteční, že nás mají lidé rádi.

Nechť tedy svět zůstane tam, kde je. Plničký náhod, krásného vzpomínání, říkanek a písniček našich školních lavic.

                      Egon Wiener, žák Národní školy v Machníně v letech 1953 až 1958

Sbírám, sbírání

Sbírám, tedy žiji. Nevědomky, odmala, cílevědomě. Otec fotil, shromažďoval fotky, vyvolával je, sušil, leštil, zastřihoval, lepil růžky do fotoalba. A tak to je se vším. Každý fotil, natáčel kamerou značky Admira. Mnozí hráli loutkové divadlo a hledali další loutky, kulisy, nové hry. Každý něco sbíral. Noty, knížky, karty, mapy, průvodce, suvenýry z cest, přívěsky na klíče, špendlíky, odznaky ze Sněžky, nezbytné pohlednice, noviny ze dne, kdy zemřel prezident…

Vycházkové hole a na ně štítky, podnikové odznaky, knížky - na knížky bych zapomněl! Ve čtvrtek nové knížky! Detektivky, bláznivé romány, memoáry, dětské knihy, pohádky. I to bylo báječné sbírání. Vlaječky, obaly ze žvýkaček, hotelové nálepky, pivní etikety, skleničky, plechovky od piva, sáčky od čaje, propisky, sirkové krabičky a nad tím vším se tyčily poštovní známky, mince, bankovky, věci válečné, zbraně, medaile. Fajnšmekři, co sbírali starý nábytek, obrazy, sochy, koberce, ale to už bylo opravdu sbírání pro pokročilé. Autogramy, věci po slavných osobnostech, velmi staré knihy, grafické soubory, stará auta, motorky, hudební nástroje, téměř vše, na co si člověk vzpomene.

Neznám věc, která by neměla svého sběratele. Ornitolog, co chová ptáky v klecích, copak to taky není sběratel? Herpetolog, co chová plazy, ještěrky, kdo včelaří, pěstuje králíky… Každý si rozšiřuje obzory a hledá příslušnou odbornou literaturu. Každý, kdo má v akváriu rybičky, holuby na střeše, se musí vzdělávat, jinak toho ti druzí budou brzy vědět víc než ten, kdo jenom kouká do klecí. Každý, kdo má doma knihovnu, patří mezi nás, sběratele. Čte a srovnává, co znal s tím, co se právě přiučil. Ten sbírá anekdoty, ten zas peče housky, další peče cukroví, jiný píše knížky o hloupostech…

Kde se to naučil? Já měl štěstí a můj syn taky. Pokaždé se našel vzor, někdo, kdo vedl potomka k pokračování, pro radost i pro poučení.  Mě zajímá nejvíc politika, dějepis, poštovní známky a umění. Závidím sportovcům, vědcům, umělcům, jejich povolání, stále se učit, vědět čím dál tím víc, soudcům pouštět se do pří, horníkům kopat uhlí.

Všichni sbírají, třeba by to byly jen zkušenosti. Co zbývá nám, starším důchodcům, těm, kterým už neslouží nohy, bolí je kolena, zadýchávají se v kopci, na schodech. Závidím větru. Závidím. Sbírání je krásné konání, závidím sluníčku, dešti, sněhovým závějím. Sbírání, krásné sbírání.

Venku právě sněží. Volala dcera z Prahy, kde taky. Děti staví tam i tady sněhuláky. Je leden. V neděli je Aldis. Sběratelé se scházejí jednou v měsíci, aby se pochlubili, aby prodali a koupili. I to je sbírání. Vstávám o půl čtvrté, abychom v 6:30 byli v Hradci Králové. Je to náročné, ale i to je sbírání. Sbíráme, tudíž žijeme a je to moc pěkné. Žít a k tomu sbírat cokoli…

Dřevěnky, roubenky, vesnická - podhorská stavení

Potkával jsem je na každém kroku. V dobrém stavu, ale i rozpadlé, mající krok od klinické smrti, kdy se díváte na horu dřeva, co ještě nedávno byla krásným dřevěným domem. Domy ze dřeva mi připadaly jako staří lidé; odcházely stářím. Měl jsem za to, že je to přirozené, že takový je koloběh života. Zvenku jsem obdivoval jejich krásu, zevnitř to bylo dřevomorce, zápachu, mouchách, špatné hygieně. Na dvoře močůvka, špatná voda ve studni, WC v prastaré budce se srdíčkem na dveřích. O elektroinstalaci raději pomlčím, na dráty podél zdí se raději nedívám.

Přesto jsem ji chtěl mít. Věděl jsem, že je příliš nemocná, že z ní spíš bude palivové dříví než chaloupka, o které sním. Dnes vím, jak jsem prohloupil, že jsem ji nekoupil. Český ráj, Lužické hory, Jizerky a jejich krásné chaloupky záhy vstaly z popela a staly se radostí všech vrstev obyvatel blízkých i vzdálených měst, celého Československa.

Byla to krása dřevěných památek Turnovska, Semil, Prachovských skal, krásného Podještědí, Dubska, okolí Mimoně, Ralska. Dá se říct, že například celá příhraniční část Lužických hor opravenými dřevěnkami ožila, omládla a zcela jistě i zkrásněla. Leč není vše tak, jak se zpívá v budovatelské písni. Je mnoho, nad čím oko dosud pláče. Mnohé stavby co stojí jenom silou vůle. Jednou z takových je třeba i dům ve Stráži pod Ralskem s domovním číslem a obnaženou střechou, boční zdí bez oken a dveří. Škoda. Je na zbourání, dosud stojí, kdy spadne nikdo neví.

Dnes, když chci vidět celou ulici s hrázděnými domy, musím do blízkého městečka Bogatynia v sousedním Polsku. Zde opravdu stojí, opraveny po nedávné povodni. Lidé v nich bydlí a domy žijí. U nás doma jejich vlastníci povodně často zneužili k tvrzení, že dům je natolik poškozený, že je neopravitelný a zbourali ho. A protože měl velkou zahradu s pozemkem, snadno se prodal na stavbu nového domu z betonu a umělého kamene. Řada dřevěnek tak navždy zmizela z našeho okolí.

Jak moc se zadřely pod kůži ty, co ještě stojí! Přečkaly staletí, různé státní režimy… Jsou tu jako výzva, čekají, jsou to žádané nevěsty. Co s nimi bude? Kupců by bylo habaděj, ale ne všichni si uvědomují, co svatba se starší nevěstou obnáší. To není ojeté auto, exponát v muzeu pod věží. Dřevěnka je zralá žena. Ta něco stojí! Není k tomu, aby ji majitel dvakrát obešel a tradá do Prahy. Takhle to u nás nechodí. Nejdřív musí posekat trávu, usušit, dát ji tomu, kdo má králíky, zaplatit odvoz, přihnojit, shrabat listí. K samotné chalupě musí zkonzultovat čím začít, sehnat toho, kdo to umí, vědět kolik mu zaplatit, mít na to.

Pak ji vidět v plné kráse… Ráno slyšet kohouty, vidět slunce, jak zlatí kus po kuse její dřevo, jak svítí do oken, vchází do dveří, na pavlač, na střechy.

Překousnu repliky. Taky voní dřevem a patří sem, do krajiny mládí, do zahrad třešní, meruněk, písku a borovic. Budou stát vedle původních a mě to neuráží. Jsem rád. Jsou taky ze dřeva. Každá dřevěnka dýchá, je zdobená dřevěnými krajkami. Dřevo má tisíce vůní, jantarové barvy, když fouká vítr má i zvuk Stradivariho houslí. Ptáci je milují, nevadí jim ani, když prší, padá sníh.

Pár slov k pokrývce hlavy

Pokrývka hlavy není jen o čepici, aby nám neomrzly uši. Ač to zní bláznivě, v tom to vězí. Mít na hlavě něco, co něčemu brání. Neznám obrázek dávných dob, aby slavní válečníci neměli na hlavách něco ze zvířecího světa, coby zastrašilo, co by vlastníka ochránilo. Přilby všeho druhu, po celé hlavě, zakrývající i nos, soubojové, co zakrývají celou hlavu, ústa, nos, oči i bradu. Mít hlavu jako ve škopku v železe zakutou, v létě, jak vajíčko naměkko vařená.

Ti, co na to měli, nosí zmenšeniny oněch velkých hrůzostrašných. Jednodušší, třeba jen kovové pásky, čelenky. I tak je možné mluvit o těch nejstarších. Z korun na hlavách mocných se stává symbol vlády, tak jako jablko a žezlo. To vše musí panovník mít, chce-li vládnout, být uznávaný, mocný. Být poslední instancí, být tím, nad kterého není. To vše má v sobě koruna královská z prostého kovového kroužku, z ochrany hlavy před ránou sekyrou, mečem nebo kladivem. Pokrývkou hlavy vzniká symbol moci, na první pohled omračující: Já jsem ten, kdo tu vládne, velí, je všem nadřízený. Já jsem baron, hrabě, má je koruna knížecí, královská.

Chcete podepsat dopis, dokument? Pak musí mít pečeť, razítko, kde je zvýrazněna koruna, korunka, která svými hroty říká, kdo je vlastník, čeho je pán, co mu patří. Jak jej oslovovat, s kým máme tu čest, kdo podepsal pergamen, papír, jak vysoké je cimbuří jeho hradu.

Máme korunu vladaře i toho, kdo na stupínku šlechty stojí, níž a níž. Každý, i ten poslední, má v erbu pokrývku hlavy, která jej „šlechtí“ a která všem říká: Mě nemrznou uši, mě kdosi povýšil a já se tudíž liším od vás, od ostatních, kteří erb, pokrývku hlavy, korunku, nemají. Co je zajímavé, mají ji i kněží. Církevní aristokracie má rovněž své korunky. Papežská tiára, papežova koruna, to jsou dokonce tři koruny vsazené do jedné. Mnohem vyšší, než jsou světské koruny panovníků, šlechty, jak je znáte z historie.

Už dávno nejde o ochranu před zbraněmi nepřátel, o zastrašení, ochranu uší před mrazem a studeným větrem. Je stále víc vidět, jak urozený je pán, co korunu nosí. Královská koruna je ozdobena tím nejdražším kamením, perlami, kameny. Je opředená legendami a tajemstvím. Je chráněná, staví se pro ni hrady. Hlídá ji vojsko, důmyslné pasti, dveře o mnoha klíčích, televizní kamery. Státy jsou na koruny bývalých panovníků patřičně hrdé a symboly moci mocných vystavují a chlubí se jimi.

Jsou krásné, jsou symbolem moci jednotlivce, ale mají něco, co dává sílu vyhrávat, kde hrozí katastrofa, konec naděje. Tam všude jsou královská koruna a insignie důležité a vedou k vítězství. Koruna už není jen pokrývkou hlavy. Je pečetí a dokumentem, všech, kteří byli povýšeni. A je jedno, zda to bylo za hrdinství, přínos k poznávání světa, nebo vědy, nebo si šlechtický predikát koupil a jak mu byl udělen.

Šlechtictví s korunkou je dané počtem hrotů na koruně. Čím vyšší uznání, tím větší počet hrotů.  Na hlavě, ve znaku, v pečeti na dopise jde o anachronismus současného věku, byť samo o sobě „šlechtictví“ nikomu neškodí. Je symbolem zašlých věků, které jsou už za námi. Dnešní doba hodnotí své nejlepší jinými tituly. Šlechtictví už mezi ně nepatří…

Takhle jedou husaři

„Dědo,“ ptá se mě vnouček „co jsou to ti husaři?“ Já na to: „Vojáci.“ „No, víš,“ opáčí vnouček: „tak jsem si vzpomněl, že babička mě, když jsem byl ještě malý, houpala a přitom zpívala ´Takhle jedou husaři.“

Zapátral jsem v paměti, a že bydlíme tam, kde bývalo k husarům blízko, vzpomněl jsem si na takzvanou lehkou jízdu uherskou, chorvatskou, které se od válek s Turky a válek prusko-rakouských říkalo husaři. A byla radost se na ně podívat! Vystrojeni byli tradičními součástmi uherského kroje - pláštíkem přes ramena, šněrovací náprsenkou, přiléhavými, na stehnech vyšívanými nohavicemi a boty – čižmy na nohou.

Jednotlivé pluky, kterých bylo pokaždé osm, se lišily tradičními barvami výstroje. Husaři byli vyzbrojeni zakřivenou šavlí, dvěma pistolemi a puškou, plnili především průzkumné úkoly a prováděli překvapivé nájezdy na týl nepřítele. Zejména v sedmileté válce se jejich pluky proslavily „husarskými kousky“.

Vnouček se dál neptal, byl spokojen s odpovědí. Já už o něco méně. Mohl se zeptat třeba i na dragouny. Neptal se, ale i tak vám to řeknu. Součástí tehdejšího jezdectva byli též dragouni. Byli dlouho považováni za obojživelníky. Bojovali jako pěchota a koně používali k rychlým přesunům.

My hoši nestárneme, když je řeč o vojácích. Ať bolí cokoli, je nač vzpomínat. Už ne husaři a dragouni , ale často jen dva roky na korbě náklaďáku V3S. Kolem spousta kamarádů a zážitků, které stačí na celý život. Vyprávět je, být tak trochu i hrdinou. Vzpomínat jen v dobrém na naši bývalou dvouletou vojnu. Udělala z nás chlapy. Nebyl to ztracený čas, bylo to o nás. Když jsme se vraceli domů, uměli jsme se postavit problémům, naučili jsme se hledat v kolektivu sílu a neztrácet hlavu. Jak to říkal nejmladší z králových mušketýrů: „Jeden za všechny, všichni za jednoho!“

Vnouček o tom všem dosud nemá ani páru. Až doroste a bude chtít vědět víc, doufám, že najde sílu, bude hledat a najde odpověď na základní otázku: Co teď? Co je pro nás výhodnější. Hned strmou kariéru, nebo vidět svět otevřenýma očima, kdy ruce semknuté kolem stromů s ostatními po celém jeho obvodu vytvoří řetěz, nejsilnější pouto, co dává smysl života, kdy sám nejsi nic.

Přátelství je to, co čelí kobylkám, nemocem, nepřízni osudu. Jak moc bych si přál, aby se vnouček můj i váš vrátil na zem, na chodník, kde mu nic nehrozí, do časů, kdy jsme si my hráli. Kolem občas přejelo auto, na kolejích jezdily vlaky, vagóny byly plné zboží a kluci chodili na tajné výpravy a rodiče se o ně nebáli. Jak moc přeji holkám a klukům poznat svět husarů, dragounů a mušketýrů, , aby krásné uniformy jen někde v muzeu. Svět jejich budoucnosti hledat jen v míru, ve světě bez ozbrojených konfliktů. To je má odpověď na otázku, co jsou to ti husaři.

Vzpomínka na čtyři ženy v naší rodině

Skončila druhá světová válka a muži jako zázrakem přežili dlouhých sedm let odloučení od domova od října 1938 do května roku 1945.

Nejmladší odešel z Liberce vyloučen z rasových důvodů ze všech škol. Žil, i tak se to dá říct, celou tu hroznou dobu ukrýván v malé místnosti na půdě za komínem, skrytý před zraky zvědavých sousedů, před očima gestapa. Jeho budoucí žena, Češka, přišla s rodiči osídlit Sudety po odsunu kolaborujících Němců. O několik let později odešli do nově vzniklého státu Izrael bojovat za jeho svobodu v první arabsko-izraelské válce. Vrátili se, vychovali tři děti. Žena umřela v sedmdesátých letech minulého století, on dosud žije v Hrádku nad Nisou.

Další se aktivně pustil do křížku s fašistickým Německem. Svou budoucí ženu poznal ve výcvikovém táboře nedaleko Jeruzaléma. Vzali se a oba se v uniformách britské armády dožili vítězství nad fašisty. Vrátili se do Čech, aby záhy odjeli zpět a budovali zemi, která se nazývá Izrael a ve které žili až do své smrti na konci 20. století.

Třetí žena se vdala za tatínkova mladšího bratra v Liberci. Strýček byl ze všech bratrů nositelem největšího počtu vyznamenání za statečnost v boji s nepřítelem. Z bratrů se naučil nejlépe česky. Vrátil se domů a vzal si za ženu sudetskou Němku, z rodiny už připravené na odsun. Ta skončila na pobřeží Baltského moře. Tetičce, která se jmenovala Rosl, říkal strýček Růženko. Ta se jen s největšími obtížemi naučil špatně česky. I oni se v počátku roku 1948 stěhovali do Izraele. Od roku 1989 pravidelně přijížděli do Čech, koupili si v Hodkovicích nad Mohelkou dům. Oba dva jsou pohřbeni ve svaté zemi, i když on byl víc doma v Česku, ona křesťanka víc doma u dětí, v Izraeli.

Moji maminku si do Sudet přivedl tatínek z okolí Prahy. Češka, která se v poválečných letech naučila perfektně německy, tatínek, ač se snažil, velmi špatně česky. Matka mě vychovávala téměř sama. Otce mi v 50. letech zavřeli, a když se vrátil, z kloučka byl velký kluk. Maminka si našla práci ve městě, později s tátou prodávali zeleninu, ovoce a potraviny. Vzala náš život do svých zlatých rukou a vedla si v tom převelice dobře.

Všechny ženy naší rodiny se staly pro čtyři bratry víc než oporou. Byly duší jejich životů. Jako by jim osud prostřednictvím těchto žen dopřál to, co jim v průběhu války vzal. Dnes již nežijí, z mužů jen ten nejmladší, který před měsícem oslavil devadesátiny.

Je hezké mít na koho z rodiny vzpomínat, koho si připomenout. Žádný spolek netykavek, ale děvčata, která uměla vzít za věc a udělala pro své muže to, co snad dnešní děvčata udělat neumí. Z toho všeho lze odvodit, že život by neměl být jen krásný a voda v řece čistá. Že mnohé záleží i na tom, zda si lidé uvědomí, že nic není zadarmo, že za všechno se platí. Jsou bezejmenní hrdinové a jsou to i naše ženy, které si zaslouží poděkování za všechno, co dělají.