61 let… Co je to
proti věčnosti? Co je to proti slávě boží? A přece. Ozval se mi v mobilu cizí
hlas, zda bych pro něj neměl poslední knihu „Za okny jsou Sudety“. Že v
knihkupectví už je vyprodaná, a že by ji chtěl pro maminku k narozeninám.
To podstatné bylo v tom, že mamince bude 72 let, a že je to má spolužačka
z Národní školy v Machníně z let 1953 až 1958.
61 let to je, co jsme se viděli naposledy. O
čem je svět? Je plný náhod a pocitu štěstí? Je i o nicotnosti majetku, slávy,
hromadění? Je krásný, dotekem něčeho, co jsme nečekali, o čem se těžko mluví. Když
vás brní prsty a říkáte si, jak je ten svět malý…
Každý z příběhů
této knížky chce být starým klenutým Sarajevský mostem, co povstal z nicoty
tamní války a opět slouží na cestách tam i zpátky. K setkání ztracených,
dávných, kteří se po letech uvidí v mých příbězích…
Vzpomínání na
budoucnost. I o té bylo mé povídání si s Erichem von Dänikenem, když jsme se z
balkonu liberecké radnice dívali za obzor našich Lužických hor. I to je tajemný
vesmír našich náhodných setkání dávných i současných civilizací. Radost z toho,
že jsme ještě užiteční, že nás mají lidé rádi.
Nechť tedy svět
zůstane tam, kde je. Plničký náhod, krásného vzpomínání, říkanek a písniček
našich školních lavic.
Egon Wiener, žák Národní školy v Machníně v
letech 1953 až 1958
Žádné komentáře:
Okomentovat