čtvrtek 3. ledna 2019

Vzpomínka na čtyři ženy v naší rodině




Skončila druhá světová válka a muži jako zázrakem přežili dlouhých sedm let odloučení od domova od října 1938 do května roku 1945.

Nejmladší odešel z Liberce vyloučen z rasových důvodů ze všech škol. Žil, i tak se to dá říct, celou tu hroznou dobu ukrýván v malé místnosti na půdě za komínem, skrytý před zraky zvědavých sousedů, před očima gestapa. Jeho budoucí žena, Češka, přišla s rodiči osídlit Sudety po odsunu kolaborujících Němců. O několik let později odešli do nově vzniklého státu Izrael bojovat za jeho svobodu v první arabsko-izraelské válce. Vrátili se, vychovali tři děti. Žena umřela v sedmdesátých letech minulého století, on dosud žije v Hrádku nad Nisou.

Další se aktivně pustil do křížku s fašistickým Německem. Svou budoucí ženu poznal ve výcvikovém táboře nedaleko Jeruzaléma. Vzali se a oba se v uniformách britské armády dožili vítězství nad fašisty. Vrátili se do Čech, aby záhy odjeli zpět a budovali zemi, která se nazývá Izrael a ve které žili až do své smrti na konci 20. století.

Třetí žena se vdala za tatínkova mladšího bratra v Liberci. Strýček byl ze všech bratrů nositelem největšího počtu vyznamenání za statečnost v boji s nepřítelem. Z bratrů se naučil nejlépe česky. Vrátil se domů a vzal si za ženu sudetskou Němku, z rodiny už připravené na odsun. Ta skončila na pobřeží Baltského moře. Tetičce, která se jmenovala Rosl, říkal strýček Růženko. Ta se jen s největšími obtížemi naučil špatně česky. I oni se v počátku roku 1948 stěhovali do Izraele. Od roku 1989 pravidelně přijížděli do Čech, koupili si v Hodkovicích nad Mohelkou dům. Oba dva jsou pohřbeni ve svaté zemi, i když on byl víc doma v Česku, ona křesťanka víc doma u dětí, v Izraeli.

Moji maminku si do Sudet přivedl tatínek z okolí Prahy. Češka, která se v poválečných letech naučila perfektně německy, tatínek, ač se snažil, velmi špatně česky. Matka mě vychovávala téměř sama. Otce mi v 50. letech zavřeli, a když se vrátil, z kloučka byl velký kluk. Maminka si našla práci ve městě, později s tátou prodávali zeleninu, ovoce a potraviny. Vzala náš život do svých zlatých rukou a vedla si v tom převelice dobře.

Všechny ženy naší rodiny se staly pro čtyři bratry víc než oporou. Byly duší jejich životů. Jako by jim osud prostřednictvím těchto žen dopřál to, co jim v průběhu války vzal. Dnes již nežijí, z mužů jen ten nejmladší, který před měsícem oslavil devadesátiny.

Je hezké mít na koho z rodiny vzpomínat, koho si připomenout. Žádný spolek netykavek, ale děvčata, která uměla vzít za věc a udělala pro své muže to, co snad dnešní děvčata udělat neumí. Z toho všeho lze odvodit, že život by neměl být jen krásný a voda v řece čistá. Že mnohé záleží i na tom, zda si lidé uvědomí, že nic není zadarmo, že za všechno se platí. Jsou bezejmenní hrdinové a jsou to i naše ženy, které si zaslouží poděkování za všechno, co dělají.

Žádné komentáře: