„Dědo,“ ptá se mě vnouček „co jsou to ti
husaři?“ Já na to: „Vojáci.“ „No, víš,“ opáčí vnouček: „tak jsem si vzpomněl,
že babička mě, když jsem byl ještě malý, houpala a přitom zpívala ´Takhle jedou
husaři.“
Zapátral jsem v paměti, a že bydlíme
tam, kde bývalo k husarům blízko, vzpomněl jsem si na takzvanou lehkou jízdu
uherskou, chorvatskou, které se od válek s Turky a válek prusko-rakouských
říkalo husaři. A byla radost se na ně podívat! Vystrojeni byli tradičními
součástmi uherského kroje - pláštíkem přes ramena, šněrovací náprsenkou, přiléhavými,
na stehnech vyšívanými nohavicemi a boty – čižmy na nohou.
Jednotlivé pluky, kterých bylo pokaždé osm,
se lišily tradičními barvami výstroje. Husaři byli vyzbrojeni zakřivenou šavlí,
dvěma pistolemi a puškou, plnili především průzkumné úkoly a prováděli
překvapivé nájezdy na týl nepřítele. Zejména v sedmileté válce se jejich pluky
proslavily „husarskými kousky“.
Vnouček se dál neptal, byl spokojen s odpovědí.
Já už o něco méně. Mohl se zeptat třeba i na dragouny. Neptal se, ale i tak vám
to řeknu. Součástí tehdejšího jezdectva byli též dragouni. Byli dlouho
považováni za obojživelníky. Bojovali jako pěchota a koně používali k rychlým
přesunům.
My hoši nestárneme, když je řeč o vojácích.
Ať bolí cokoli, je nač vzpomínat. Už ne husaři a dragouni , ale často jen dva
roky na korbě náklaďáku V3S. Kolem spousta kamarádů a zážitků, které stačí na
celý život. Vyprávět je, být tak trochu i hrdinou. Vzpomínat jen v dobrém na
naši bývalou dvouletou vojnu. Udělala z nás chlapy. Nebyl to ztracený čas, bylo
to o nás. Když jsme se vraceli domů, uměli jsme se postavit problémům, naučili jsme
se hledat v kolektivu sílu a neztrácet hlavu. Jak to říkal nejmladší z
králových mušketýrů: „Jeden za všechny, všichni za jednoho!“
Vnouček o tom všem dosud nemá ani páru. Až
doroste a bude chtít vědět víc, doufám, že najde sílu, bude hledat a najde
odpověď na základní otázku: Co teď? Co je pro nás výhodnější. Hned strmou
kariéru, nebo vidět svět otevřenýma očima, kdy ruce semknuté kolem stromů s
ostatními po celém jeho obvodu vytvoří řetěz, nejsilnější pouto, co dává smysl
života, kdy sám nejsi nic.
Přátelství je to, co čelí kobylkám, nemocem,
nepřízni osudu. Jak moc bych si přál, aby se vnouček můj i váš vrátil na zem,
na chodník, kde mu nic nehrozí, do časů, kdy jsme si my hráli. Kolem občas přejelo
auto, na kolejích jezdily vlaky, vagóny byly plné zboží a kluci chodili na
tajné výpravy a rodiče se o ně nebáli. Jak moc přeji holkám a klukům poznat svět
husarů, dragounů a mušketýrů, , aby krásné uniformy jen někde v muzeu. Svět
jejich budoucnosti hledat jen v míru, ve světě bez ozbrojených konfliktů.
To je má odpověď na otázku, co jsou to ti husaři.
Žádné komentáře:
Okomentovat