V noci

Téměř nikdo z nás nezná své město tak dobře, jako noční taxikáři. To, co pro nás zůstává přes den utajeno, je denním – nočním chlebem chlapců za volanty aut s označením TAXI na střeše vozu. Noc co noc brázdí ulice, jsouce často nedobrovolnými soudci, žalobci i svědky věcí, které před nimi odhalila noc. Nám, co jen z dáli pozorujeme jejich spěch a shon, jsou jejich zážitky mocnou exotikou, nekončícím filmovým příběhem často jen stěží k uvěření.
Je dobře, že o svých zážitcích snad záměrně mlčí. Noční město je plné běd, jepičí lásky, ztracených iluzí. Tak jako kdysi román Jatka mě přiměl nejíst konzervy, tak nějak bych cítil, že vědět víc opustil by mne pocit jistoty. Co vidí a slyší noční řidiči není slast kompenzovaná mzdou. Vědět a mlčet, vidět a nevidět...
Ani to vaše nebo moje noční město nebude jiné, každé má své tajemství. Nikdo z nás, těch dříve narozených, je nezná víc než musí. O to víc jsme pak překvapeni jsme-li vzhůru a hodně brzy nad ránem spěcháme kamsi už abychom tam byli. Zrychleným krokem kolem stojících taxikářských aut, prázdných laviček, plných odpadkových košů...
Tam na vás kouká hlavička, tam jen malý drápek, chlupatá nožka, bystrá očička. Stojím v povodí řeky, slyším ji za zády. K ní běží ondatra, ještě před chvílí stála na zadních. Byla to ondatra? Lasička, hnusný potkan, hubená kuna? Opuštěné kočky, kocouři, myši a noční ptáci, či co toje. Mihne se to trávou. Stojí na přechodu uprostřed bílého pruhu a upřeně se dívá. Na vás. Jde z toho tvorečka až strach. Má pocit převahy. Je noc a noc patří šelmám i šelmičkám. Rozhodně se nebojí, jsou draví a odvážní. Nám patří den, oni jsou pány černé noci. To je naše město, město odvážných a silných. Město chlupatých tělíček a bystrých očí, které vás sledují.

Naše neznámé známé okolí

Kam jezdí jablonečáci a liberečáci nejraději? Do Jizerek, do Českého Ráje, na Ojbín a do Žitavy. Tak tomu bylo vždy a bude jistě i v budoucnosti. Ovšem stihnout to na na žitavské náměstí v sousedním Sasku za 40 (jablonečtí) nebo 20 minut (liberečtí), to se podaří málokterému krajanu z Čech. Město ležící pět set metrů za našimi hranicemi, kam musíte jet přes pět set metrů Polskem.
Žitava má už víc jak 300 let své nadčasové kouzlo ztracené vlasti. Mysterium dávné sounáležitosti spojené se jmény Přemysla Otakara II., Karla IV. a českých exulantů. Po Třicetileté válce připojené k Sasku. Švédové, Rakušáci, Sasíci, Prusové, Rusové, kdo tehdy uměl válčil a každý se v Žitavě pochlubil.
Přesto už od počátku 18. století se Žitava stala s 11 000 obyvateli vedle Lipska největším městem Saska a centrem výroby.damašku, plátna, lněného a vlněného zboží. Město mělo svůj pivovar, tabákovou továrnu, barvírny a tiskárny látek. Z Čech se do Žitavy dováželo obilí, ovoce a zelenina.
Naše nejbližší zahraniční město je architektonickým skvostem zasazeným do překrásné zeleně plným gotických, renesančních a barokních staveb. Středověký ráz dosud nenarušený megastavbami obchodních center uprostřed města, jako v Liberci a Jablonci, se může zdát jako malý zázrak, jako něco, co se vymyká „rozumu“ naší české praxe vše prodat a ještě se na generace dopředu zadlužit.
Žitava je skutečně neskutečně krásné město s četnými budovami, jak vystřižnými ze školních učebnic architektury. 600 let dějin městské výstavby. Za zmínku stojí i kašny, skutečné skvosty, tolik let slibované i občanům našich měst.
Žitavsko je známo nejen jako bývalá součást našeho království, ale i místem, kam po roce 1620 utíkalo před rekatolizací i mnoho našich krajanů.Ti, vedle Lužických Srbů, množství turistů z Polska a z Čech, vytvářejí z této oblasti i jazykově blízké prostředí, kde si současní návštěvníci připadají téměř jako doma.
Žitavsko není jen blízká Žitava a hrad Ojbín, ale i blízký Ochranov (Herrnhut). Založený Moravskými bratřími v roce 1722 je dnes jedním z významných průmyslových center Žitavska. Za zmínku stojí i velké uhelné jámy, pozůstatky povrchové těžby hnědého uhlí spalovaného v blízkých elektrárnách.
Žitavsko nám, se svou nadmořskou výškou 250 metrů, musí připadat téměř jako přímořská oblast s mírným podnebím. S roční průměrnou teplotou 8,1°C prakticky v Žitavě neznají sníh. Velmi dobré vlakové i silniční spojení s touto atraktivní oblastí turistiky a rekreace dělá z Žitavska cíl častých návštěv Čechů a Poláků, kteří sem jezdí i za výhodnými nákupy. Míří sem i rodiny s dětmi, které se chtějí potěšit přírodou a čistými městy, kterých u nás ubývá, zaměnit shon našich měst aspoň na pár hodin za pohodu a klid u našich sousedů.
Věříte, že na ulici v Žitavě vás může pozdravit i neznámý člověk a očekává, že pozdravíte i vy jeho přesto, že se vidíte poprvé? To v Liberci vás pozdraví z neznámých jen somrák: „Bon žůr, nemáte deset korun?“ Ale tak to už u nás chodí. Tak ahoj někdy na Ojbíně.

V kraji po dešti

A jako houby po dešti, kterých je čím dál míň, pak v Jizerkách narážím na jakýsi odpad. Na horním toku Kamenice, v okolí Karlova, Josefova Dolu, Dolního Maxova, Albrechtic, Antonínova, ale i mnohem dál a blíž. Déšť vyplaví do měkké hlíny torza všelikerých skleněných tvarů, pozůstatků jednoho sklářského řemesla.
„Jablonecké zboží“ - jak krásně to zní nám, co máme rádi krásné věci a spojujeme je s krajem, ve kterém máme to štěstí žít. Tady chodíte lesem a ten vám odhaluje poklady. Tu kousek skla, tam flakónek jak zabroušený diamant. Lahvičky s dekorem či jen se špuntem. Jste v pokladnici lesa, blízko starých hutí, v zemi perel, skla a dávného tajemství. Až mnohem později, doma, si vezmete knihu a necháte se poučit.
Ano, je to dávno. Na zdejší panství byli zváni ze saské strany němečtí huťmistři a těm bylo povoleno zakládat v těch našich horách soběstačné sklářské osady. A tak se vám do ruky dostane to, co vám vzdáleně připomene skřítky a žasnete. Co krásy tyhle flakóny pobraly! Jak krásné tvary vzbuzující úžas, jak skvělá dívčí čela, úzká šíje a barva těla. Forma a dokonalý vzhled. Neskutečný půvab. Flakóny jak z jiného světa. Foukaná, broušená malovaná lahvička z čirého skla, v palcích od jednoho do šesti.
Toaletní sklo. Tam v lesích, v osadách, v Desné, na Nové louce, v Kristiánově. Zenkerova huť. Nová technologie výroby, klínové řezy, kaménkový výbrus, zušlechťování polobrusem. Leštění v ohni i kyselinou, že pane Riedele z Dolního Maxova. Vám se přece říkávalo, nepletu-li se, „polubenský magnát“. Ono těch flakonářů bylo víc a konkurence byla silná i zvědavá.
Jablonecké a liberecké muzeum má skoro vše, co jste tehdy uměli. Flakóny kulovité, kónické, hranolovité, lichoběžníkové a přeci stojící, fasetová hrdla s kulovitou zátkou. Jablonecká krystalerie dala práci téměř 3000 lidí. Krásou zdobila ložnice hvězd, ale i toaletní stolek mé babičky. Ty krásné baculaté kousky skla s voňavými extraxty, kdy stačilo jen stisknout v dlani nařasený balónek a z voňavé lahvičky vystoupil vonný oblak.
Vidíte, a před sto a jedním rokem šlo kvůli flakónům a jejich ceně do stávky sedm tisíc sklářů v našem kraji. Teprve po zásahu Hospodářské komory dosáhli sklářští dělníci zvýšení mezd až o jeden zlatý. Dá se říci, že toaletní sklo z naší oblasti, ač nějkrásnější na světě, nemělo zrovna na růžích ustláno. Konkurence, hospodářská krize, války, výměna obyvatel, znárodňování po roce 1945. Upřednostňování těžkého strojírenství na úkor exportu skla a bižuterie počátkem padesátých let minulého století těžce poškodilo výrobu a prodej toaletního skla z Jizerských hor.
Punc neopakovatelné krásy. Zelená imitující jadeit, malachit, barva slonoviny, želvoviny, černá barva, odstíny žluté, jantaru, fialová rudá... Celý svět kupoval naše flakóny. Severní Amerika, Německo, Anglie, Rusko i Balkán. Současná konkurence, která si zakoupila lisovací linky je bez invence. Opakuje vzory z třicátých let minulého století...
Zlatá éra baněk je už za námi. Žel už jen po deštích a stále méně nacházíme v měkké hlíně torza zašlé slávy našich Jizerských hor.

A kde je veselo ani neprší

Tak si tak čtu v novinách a je mi dobře. Lépe než těm chudákům z Boru, co jim prší za krk, když stojí frontu v místní pobočce úřadu práce. Ale už i tohle někdo řeší. To v Babylonu mají starosti když prší, aby jim nenamokly golfové kurty, neboť pak to klouže a může to odradit domácí i světové golfisty. A to málokdo ví, že na svazích vybraných lokalit lze golf vnímat už i jako odpočinek všech skupin našich spoluobčanů.
Vy, kteří takhle neuvažujete si počkejte na nový Obří sud na vrchu Javorník u Liberce. I tam by už před zimou 2010 měla jezdit čtyřsedadlová lanovka. A tohle září se má začít stavět kulatá hospoda. Není bez zajímavosti, že tenhle kopec zábavy je rovněž vidět z rychlostní komunikace Liberec – Praha.
Stejně tak i jiný vrch slávy a zapomnění slečny Neumannové, který už taky jaksi „vyhořel“. No, proč ne? Vždycky to tak bylo.Byli chudí a bohatí. Dnes tomu není jinak, až na to, že někdo je holt pořád chudý a někdo pořád bohatší.
Jestli to není jako s tou Biblí. Jak čtu ty noviny, dozvídám se, že máme mezi sebou chlapa, který nosí přes čínské hranice Bible. Když ji vozí do Číny, tak asi ví, co dělá. V Číně je to fakt hustý. Jeden kus Bible připadá na sto Číňanů, kteří by ji chtěli. Ale hned vedle stálo, že jich je možná i tisíc. No není to inspirující?
Teď už nic nebrání jít a dát ji zadara dětem u nás. Přímo vidím, co by s ní naši adolescenti udělali. Pro ně by stačil nějaký maturitní výtah, něco o čem to je a hlavní postavy. Nebo ještě lépe v seriálové podobě s paní Morávkovou aneb Teď budeme všichni dělat to, co dělají hoši a děvčata v Bibli“. Vočko za vočko, zoubek za zoubek. Ještě, že jsou Češi zvětšiny ateisti.
Větší radost mám z toho, že „hurvínek“, historický motorový vláček z České Kamenice už je opět na trase do Jedlové i do Liberce a každou lichou středu (?!) jede až před Babylon v Liberci. Je to málo, je to moc?
To je jako s tou slečnou Neumannovou. Žaluj nežaluj, kde nic není ani čert nebere. Ale proč se o svý, Martino, nehlásí Dopravní podnik? Dvacet dva melounků je pěkný balík, ale takhle to vypadá, jako že někoho, něco kryjete, že se bojíte něčeho mocnějšího, strašidelného, úplně nějhoršího. Fakt! Tohle si vyprávějí lidi dole ve městě, o rukách, co jedna druhou myje, vo umazanejch penězích... Rozumíš tomu? Chudáci vy, mluvčí, od nemocnice až po nádražní lampárnu!
V klidu si tady dočtu noviny, jak je tu všude hezky a bude líp. Jo, v tom Boru to vyřešili. Místo jedné místnosi dali nezaměstnaným rovnou tovární halu. Bez židlí, jinak by se tam všichni nevešli, takže nezaměstnaní jsou teď v suchu... A my ostatní to máme taky v ... suchu.

Liberec zcela mimořádně 1722

Nedávno mi vyprávěl odborářský boss Milan Šubrt, že jej majitelé japonské firmy v Hejnicích neoustili do závodu. Vzpomněl jsem si na Dr. Vladimíra Rudu, šéfa libereckého archivu, jak mi někdy na počátku 80. let minulého století vyprávěl příběh o roční stávce libereckých plátenických tovaryšů v roce 1722. Ten na výsost neuvěřitelný příběh se vám pokusím převyprávět, protože roční stávka a ještě úspěšná se řadí k nejdelším stávkám, co odbory znají. V dějinách odborů má zcela určitě primát.
Začít bych měl se dvěma muži, kteří této úspěšné stávky vzpomenuli shodou okolností v pavlovickém Koloseu. Jsou to hrdinové bojů za práva pracujících z počátku 19. století. Liberecký Karel Kreibich a berlínský Karel Liebknecht. Stávku libereckých tovaryšů z roku 1922 připomíná dodnes stojící památník jejího vítězného ukončení 29. srpna 1723. V roce 1793 byla v místech, kde vítězní tovaryši vstoupili na území Liberce, postavena socha Jana Nepomuckého.
Podrobnou zprávu o průběhu stávky nám zanechal i liberecký kronikář Rohn, městský archivář, předchůdce Dr. Rudy. Ve své kronice, která vyšla tiskem v roce 1763 píše: „18. století se stalo nositelem prvních nepokojů dělníků, tovaryšů, kterým už nevyhovovalo feudální pojetí organizování výroby postavené na cechách, což které moderní ve vrcholném středověku, ale zaostávalo při migraci tovaryšů, při hledání nových výrobních postupů – manufakturní textilní výrobě a jiné výrobě přecházející na tovární.
To vše, jak se zdá nazrálo a vyústilo ve zcela neuvěřitelnou shodu náhod, která vedla ke stávce delší než rok.Již vzpomenuté cechy doslova určovaly vyučencům (tovaryšům), kdo co bude dělat, jakou má před sebou profesní kariéru, kde bude žít. Cechovní tovaryši, kteří měli před sebou často neutěšenou celoživotní „jistotu“, dnes bychom řekli bez profesního růstu. Se scházeli v ubytovně cechu v Hebberku.
Co konkrétně vedlo liberecké plátenické tovaryše k zastavení práce, nevímě. Vímě ale, že 17. srpna 1722 vnikli do cechovního domu v dnešní Široké ulici (tam kde kdysi opravovali kancelářské stroje), „vyzvedli si“ cechovní truhlu se všemi cechovními dokumenty a penězi a odešli z města.
Nejprve se utábořili na svahu ještědského hřebene nad Hlubokou a čekali. Mistři na ně poslali vojáky. To už mělo toto jedinečné stávkování všeobecnou publicitu. (Škoda, že tenkrát nebyla Nova, CNS a další televize! To by bylo sousto pro pro bulvár!) Ke střetu s policií nedošlo. Stávkující se přesunuli nad Chrastavu na kopec Výhledy, a když zjistili, že mají vojáky v patách, přešli hranice a zůstali v lužické obci Burkersdorf, kde si našli práci u místních pláteníků.
To liberečtí cechmistři byli bezradní. Neměli truhlu s privilegiemi, nemohli schůzovat, přijímat nové tovaryše a učně. Když to vše trvalo rok, rozhodli se svým stávkujícím tovaryšům odpustit a vyhovět jejich požadavkům. Ti se do Liberce vrátili 29. srpna 1723 a liberečtí pláteníci jim vyšli v průvodu naproti až na kraj města, do ulice nad Perštýnem, asi do těch míst, kde dnes stojí škola.
Cechovní dokumenty dostali novou barokní truhlici a do Hebergu byl dosazen nový správce, který už tolik nedonášel mistrům. A co je zvláštní, tovaryši, kteří se ke stávce nepřipojili, byli potrestáni.“
Tak dopadla stávka, která patří do zlatého fondu skutečných příběhů a legend našeho města. Je ale i menetem toho, že žádná, ani současná pře není ztracená, pokud víme, co chceme. Tak jak to věděli před 287 lety naši předchůdci žijící v kraji pod Ještědem.

400-450 let

To není tak dávno. Moc hezky tehdy znělo: český cín, slovenská měď, zámořské stříbro... Nám stačí ten cín. Přeneseno do 16. století ho bylo na území Libereckého kraje dá se říci až dost, ale jak pro koho. Redernům se dařilo Od Andělské Hory na Frýdlantsko, vrchem k Jablonci snad až do Krkonoš.
Všude se hledalo. Vlaši jako čerti krom hejnického železa hledali na potocích Jizerek. Nenašli zlato, ale přísady k výrobě benátského skla, zrcadel a k barvení drahých látek. To dalo nakonec lidem víc radosti než to fujtajblové zlato, které sebou nosívá krev..
Hledali, hledali, rádcové moji, mohl říci pán, náš král, toho jména Rudolf II. Hledali a našli v našich horách cín. Na ztracených vartách, na ztraceném potoce, na rýžovištích s krumpáči a talíři v rukou promodralých z chladné vody proplachovali své plotny, až v nich našli cínové kroupy. Ludvíkovští, hejničtí a ti z okolí, každý z chudáků nevolníků, který opustil svou dřinu zemědělce a pole a stal se horníkem, byl vrchností omilostněn. Přesto si pán do svých šachet raději přál horníky pravé, zkušené a odolné.Ty našel a přivedl. Museli znát a rozeznat rudu od hlušiny. Tzv. cvitři museli umět drtit, pražit, proplachovat a potom z rudy tavit cín. Snad se to dělo v raspenavských pecích.
Od té doby se traduje boom „horních“ městeček frýdlantského panství. A výtěžek? 100 centnéřů cínu ročně (1 centnéř = cca 50kg). Jen se na něj podívejte třeba při prohlídce kuchyňského nábobí na frýdlantském zámku, včetně poklic na sklenicích a holbách s cínovýni víčky. Cínové nádobí to vše z novoměstských štol.
Cín nebyl levný. Však Melichar, pán z Redernů a na Frýdlantě si toho znamenitě cenil a každému, kdo se usadil v Novém Městě pod Smrkem leccos odpustil. Městu samému pak dal glejt k rozmachu a dalšímu růstu. Tak tomu bylo až do dob Valdštejnových. Ten z měst a obcí vyhnal nekatolíky, ale rudy tím nepřibylo, bylo jí čím dál míň.
Tak se naplnil osud malých „horních“ městeček a přišla doba plátenictví. A úkol chemicko-technologický, úprava látek a velikého zbohatnutí rodin obchodujících s plátnem – látkami.

Od radnice Pražskou na Rybníček

„Oblíbená“ trasa každodenního putování značné části občanů Liberce mi připadá jako pater-noster. Ať vstoupíš do zmíněné trasy kdekoli, tak tě pohltí atmosféra spěchu kypícího a hlučného městského prostředí. Svátek nesvátek, nejlepší je to ale v pondělí, úterý, ve středu jako ve čtvrtek nebo v pátek. Hektický ruch, kvapík stavebních strojů, klapot bot, šumění deště, jazyky mnoha okolních národů.
Život se v téhle části města nemá kdy zastavit. Ještě před radnicí ti kdosi cosi nabízí z košíčků, pak ještě mobilní telefony, tarify a už jste v „Pražský“. Šňůry lidí putující nahoru a dolů. První zastavení v polovině ulice. Moderní občerstvení – bagetárna. Ceny žel zůstaly na úrovni cen včerejšího dne a pro lidi s průměrným platem jsou nedostupné. Místo prodejny knih, dnes prodejna drahého občerstvení. Co chodím pravidelně kolem, nikdy jsem neviděl před pultem víc zákazníků než kolik obsluhuje za ním.
O pár metrů dál, už téměř na dolním náměstí prodejna Solitér – zlatnictví. V rohu místnosti opravna hodin, hodinářství Kodytek, podle toho co slyším, jediné služby toho druhu ve městě. Výměna sklíčka do starších pánských hodinek 84 Kč (24Kč sklo, 60Kč práce).
Tradiční pohled na dostavbu dolní části Liberce. Obvyklé rozpaky z megastavby, hluku, prachu a rozličných omezení. Každá stavba by měla mít svůj „bilboard“: kdo staví, jak dlouho stavět bude, kdo je odpovědný, obraz dokončeného projektu. To tu evidentně schází. Stejně jako obraz toho, jak bude dolní centrum vypadat po dokončení všech dalších úprav.
Co město zamýšlí s „libereckým metrem“ (2 vstupy do podzemních WC) s ostudou města? Co s nefunkčním parčíkem kam není možno vstoupit? Jaký projekt vyhrál úpravu tohoto centrálního městského prostředí? Trafičky, zlatnictví, podzemní WC, to vše by mělo zmizet ve prospěch laviček, loubí, pitítek, soch (ovšem ne od Spacia), vodotrysků... Ale pouze s tím, že k projektu se vyjádří lidé a ne pouze radniční úředníci, nejlépe anketou, hlasováním.
No a už jsme na mostu přes Nisu. Viděli už městští radní mosty v centru jiných měst než doma? Proboha, rozhlédněte se! Když umíme jiné věci, ozdobme tento liberecký most třeba hezkým, uměleckým, kovářským zábradlím, něčím co upoutá, pohladí. Takových mladých umělců nemá co na práci! Zkuste to s nimi a pokud neurazí naše umělecké cítění, ať ukáží co umí!
A ještě k hodinám, co tam stojí poblíž zastávky MHD. Stojí už dlouho a přinejmenším dva roky už „stojí“. Neplynoucí čas ukazuje zodpovědným funkcionářům radnice propojení s těmito hodinami. Bylo by třeba spojit oživení hodin s prací těch, kteří zodpovídají za městskou tržnici (která není městskou), za městskou teplárnu (která není městskou), za omezování hybnosti vozidel (kdy botičky nejsou městské).
Tyhle hodiny u mostu ukazují aroganci úředníka magistrátu, jehož čas vypršel...