V letošním roce uplyne 70 let od doby, kdy z Wilsonova nádraží v Praze odjely z Protektorátu Čechy a Morava vlaky se židovskými děti pryč od jisté smrti. Jejich odjezd organizoval třicetiletý britský úředník Nicholas Winton. Vlaky s dětmi odjížděly z obsazené Prahy, projely nacistiským Německem do holandského přístavu a odtud trajektem do Anglie, kde vystoupily z vlaku v Londýně na nádraží Liverpool Station.
Sedmdesátileté výročí této události a sté (!) narozeniny Nicholase Wintona vyústí v příštích dnech v mezinárodní vzpomínkový akt, který významem přesahuje naše území. Společnost Winton Train společně s Českými drahami zorganizují repliku tehdejší jízdy dětí vlakem z Prahy do Londýna. 31. srpna 2009, den před odjezdem vlaku bude Praha svědkem velkého shromáždění „Wintonových dětí“, jejich potomků, studentů. umělců a osobností našeho veřejného života. Následující den, 1. září 2009 odjede slavnostní vlak sestavený z devíti historických vagónů. Bude tažen parní lokomotivou z roku 1937. V Německu a v Anglii budou rovněž nasazeny dobové lokomotivy. Pasažery budou tehdejší děti, dnes dospělí, jejich děti, novináři, organizátoři a kulturní pracovníci. Během jízdy se budou konat společenská setkání a kulturní akce. Čtvrtý den cesty bude vlak slavnostně přivítán na liverpoolském nádraží v Londýně. Zde se účastníci akce setkají se sirem Wintonem, který děti zachránil.
Přáním všech organizátorů projektu je, aby další vlaky „Winton train“ s mladými lidmi zamířily do všech evropských měst a aby lidé, inspirováni touto akcí. aktivně vystupovali proti neonacismu a pomohli formovat svět bez rasové nesnášenlivosti. Ve světě různých národů a etnik bez hrozeb války a návratu fašistických či totalitních režimů.
pondělí 31. srpna 2009
pátek 28. srpna 2009
O jazyku a škole
Už tomu bude 85 let, kdy se v roce 1925 v Hrádku nad Nisou otevřela česká škola, nejmodernější široko daleko. Bylo to velké zadostiučinění všem předchozím generacím usilujícím o českou školu v tomto regionu. Nezanedbatelná česká menšina žila krátce po vzniku ČSR nejen v Hrádku, ale i v blízké Žitavě, Bílém Kostele, Chotyni, Chrastavě, Machníně a v dalších blízkých i vzdálených obcích. Až do té doby navštěvovaly české děti pouze nižší třídy s čekým vyučovacím jazykem. V Hrádku to bylo v tzv. Azylu. Vyšší české třídy zde už nebyly a děti musely vstupovat do německé měšťanky.
Ze všech jmenovaných míst včetně Žitavy, se začaly denně sjíždět děti do nové hrádecké české školy. Byl to velký úspěch české menšiny v kraji s většinou německého obyvatelstva. Toho si byli účastníci slavnostního otevření plně vědomi. Při té příležitosti byla odhalena i pamětní deska a žáci vyšších ročníků vysázeli v jejím okolí stromky a okrasné keře, které zdobí školní zahradu do současnosti.
Škola slouží svému účelu 85 let, což je jeden dlouhý životní cyklus. Je tedy relativně mladá, takže co jí popřát k jubileu? Snad jen žáky, kteří budou český jazyk chápat nejen jako dar, ale i jako komunikativní zdroj, který nám byl kdysi upírán a kterého bychom si měli vážit jako daru největšího ze všech, co jsme kdy dostali. Dar společného jazyka, společné kultury českého národa.
Ze všech jmenovaných míst včetně Žitavy, se začaly denně sjíždět děti do nové hrádecké české školy. Byl to velký úspěch české menšiny v kraji s většinou německého obyvatelstva. Toho si byli účastníci slavnostního otevření plně vědomi. Při té příležitosti byla odhalena i pamětní deska a žáci vyšších ročníků vysázeli v jejím okolí stromky a okrasné keře, které zdobí školní zahradu do současnosti.
Škola slouží svému účelu 85 let, což je jeden dlouhý životní cyklus. Je tedy relativně mladá, takže co jí popřát k jubileu? Snad jen žáky, kteří budou český jazyk chápat nejen jako dar, ale i jako komunikativní zdroj, který nám byl kdysi upírán a kterého bychom si měli vážit jako daru největšího ze všech, co jsme kdy dostali. Dar společného jazyka, společné kultury českého národa.
Legendy, na které se nezapomíná – Studio Y
Když jsem byl v roce 1966 převelen k vojenskému útvaru 3256 do libereckých Dolních kasáren a začal tam budovat amatérské divadlo, vůbec jsem netušil, že mě o tři roky předběhl Jan Schmid. V Liberci se tehdy zrodilo Studio Y, které se později zabydlilo v Severočeském loutkovém sále YMCA v Revoluční ulici. Herci libereckých divadel zde nad rámec svých úvazků hrávali něco „navíc“. To, co už v roce 1969 vedlo k profesionalizaci scény a tak se Studio Y stává autonomní scénou Naivního divadla v Liberci.
10 let byl Liberec svědkem něčeho, co tu ještě nebylo. Inscenace jako Michelangelo, encyklopedické heslo XX. Století, Kovář Stelzig, Ubu králem, Carmen nejen podle Bizeta... Ať to byla představení v Liberci nebo později, po roce 1978 kdy soubor odešel do Prahy, stala se liberecká „Ypsilonka“ něčím, co lze těžko pojmenovat. Fenomén doby.
V rovině smíchu, ve složitých podmínkách jinotajů a narážek na současné dění, se zrodil maják občanské a umělecké odvahy. Ypsilonka nikdy „nezkaměněla“, uchovala si osobitost, rukopis i poetičnost neskonalé „srandy“ a tak ten, kdo to zažil na vlastní kůži, nezapomene. Vyrostli na rock´n rollu, byli vrstevníky Beatles a inklinovali ke swingu, a přesto vše, co odeznělo z prken, na kterých stáli, bylo krásné a aktuální. Oslovilo nás.
Písničky Marka Ebena, Jiřího Smitzera, ale i principála Jana Schmida nás uváděly v úžas. Jirka Lábus, Jana Synková. Pražské Večery pod lampou pocházely z modelu libereckého období. A hosté? V Liberci to byli třeba Bohouš Záhorský a Václav Kaplický.
Improvizace a naprostá profesionalita. Scéna, kostým, rekvizita. Ypsilonka nikdy nezklamala. Dokonalé aranžmá, divadlo jako kolektivní hra plná vynikajících individualit. Improvizace jako součást jednotlivce v dokonalém znění celého orchestru. Předběhli dobu a přitom byli současní i nadčasoví. Stali se legendou, na kterou se nezapomíná, součást našeho života, který udělali hezčím a bohatším. Chtělo by to postavit se zase v těch úzkých řadách známých sedadel a zatleskat jim, jako tehdy. Přesto, že je scéna prázdná už víc jak 30 let.
10 let byl Liberec svědkem něčeho, co tu ještě nebylo. Inscenace jako Michelangelo, encyklopedické heslo XX. Století, Kovář Stelzig, Ubu králem, Carmen nejen podle Bizeta... Ať to byla představení v Liberci nebo později, po roce 1978 kdy soubor odešel do Prahy, stala se liberecká „Ypsilonka“ něčím, co lze těžko pojmenovat. Fenomén doby.
V rovině smíchu, ve složitých podmínkách jinotajů a narážek na současné dění, se zrodil maják občanské a umělecké odvahy. Ypsilonka nikdy „nezkaměněla“, uchovala si osobitost, rukopis i poetičnost neskonalé „srandy“ a tak ten, kdo to zažil na vlastní kůži, nezapomene. Vyrostli na rock´n rollu, byli vrstevníky Beatles a inklinovali ke swingu, a přesto vše, co odeznělo z prken, na kterých stáli, bylo krásné a aktuální. Oslovilo nás.
Písničky Marka Ebena, Jiřího Smitzera, ale i principála Jana Schmida nás uváděly v úžas. Jirka Lábus, Jana Synková. Pražské Večery pod lampou pocházely z modelu libereckého období. A hosté? V Liberci to byli třeba Bohouš Záhorský a Václav Kaplický.
Improvizace a naprostá profesionalita. Scéna, kostým, rekvizita. Ypsilonka nikdy nezklamala. Dokonalé aranžmá, divadlo jako kolektivní hra plná vynikajících individualit. Improvizace jako součást jednotlivce v dokonalém znění celého orchestru. Předběhli dobu a přitom byli současní i nadčasoví. Stali se legendou, na kterou se nezapomíná, součást našeho života, který udělali hezčím a bohatším. Chtělo by to postavit se zase v těch úzkých řadách známých sedadel a zatleskat jim, jako tehdy. Přesto, že je scéna prázdná už víc jak 30 let.
Rok 1848 a následující
Rok konce všemocného rozhodování šlechty nad vším kolem nás. Rok povstání a revolucí v celé Evropě dokončil zhroucení aparátu postaveného na středověkém principu vrchnosti a příslušnosti k „zámku“. Rok změn, kdy veřejná správa byla odejmuta vrchnostenským úřadům, které pozbyly práva soudů, hospodářských ediktů a nakládání s pozemky. Konec s robotou s konečnou platností a bez výjimky. Rok vzniku okresních hejtmanství, kdy i v našich obcích byla volena obecní zastupitelstva.
V našem regionu za ještědským kopcem se napříkla Českodubsko stalo v tomto roce samostatným soudním okresem podléhajícím pouze politické správě, tj. Okresnímu hejtmanství v Turnově. Z bývalého svijanského panství byly obce Újezd, Svijany, Příšovice, Pěnčín a Lažany zařazeny do soudního okresu turnovského a obce Havlovice, Soběslavice, Vlastibořice a všechny obce dále na sever patřily pod soudní okres českodubský. Organizačně a politicky byly řízeny z Turnova.
Toto uspořádání trvalo prakticky až do roku 1960, kdy byly upraveny obvody okresů a krajů (Liberec přestal být tehdy krajským sídlem). Všechny obce ležící na pravém břehu Jizery od Svijan až po Lažany se staly součástí Podještědí – okresu Liberec a to až do zrušení okresů před několika lety. Na jak dlouho? Dokud efektivnost řízení „vrchnostenských“ úřadů nepozbyde orpávnění a dokud nebudou nahrazeny řízením efektivnějším a modernějším.
Rok konce všemocného rozhodování šlechty nad vším kolem nás. Rok povstání a revolucí v celé Evropě dokončil zhroucení aparátu postaveného na středověkém principu vrchnosti a příslušnosti k „zámku“. Rok změn, kdy veřejná správa byla odejmuta vrchnostenským úřadům, které pozbyly práva soudů, hospodářských ediktů a nakládání s pozemky. Konec s robotou s konečnou platností a bez výjimky. Rok vzniku okresních hejtmanství, kdy i v našich obcích byla volena obecní zastupitelstva.
V našem regionu za ještědským kopcem se napříkla Českodubsko stalo v tomto roce samostatným soudním okresem podléhajícím pouze politické správě, tj. Okresnímu hejtmanství v Turnově. Z bývalého svijanského panství byly obce Újezd, Svijany, Příšovice, Pěnčín a Lažany zařazeny do soudního okresu turnovského a obce Havlovice, Soběslavice, Vlastibořice a všechny obce dále na sever patřily pod soudní okres českodubský. Organizačně a politicky byly řízeny z Turnova.
Toto uspořádání trvalo prakticky až do roku 1960, kdy byly upraveny obvody okresů a krajů (Liberec přestal být tehdy krajským sídlem). Všechny obce ležící na pravém břehu Jizery od Svijan až po Lažany se staly součástí Podještědí – okresu Liberec a to až do zrušení okresů před několika lety. Na jak dlouho? Dokud efektivnost řízení „vrchnostenských“ úřadů nepozbyde orpávnění a dokud nebudou nahrazeny řízením efektivnějším a modernějším.
V našem regionu za ještědským kopcem se napříkla Českodubsko stalo v tomto roce samostatným soudním okresem podléhajícím pouze politické správě, tj. Okresnímu hejtmanství v Turnově. Z bývalého svijanského panství byly obce Újezd, Svijany, Příšovice, Pěnčín a Lažany zařazeny do soudního okresu turnovského a obce Havlovice, Soběslavice, Vlastibořice a všechny obce dále na sever patřily pod soudní okres českodubský. Organizačně a politicky byly řízeny z Turnova.
Toto uspořádání trvalo prakticky až do roku 1960, kdy byly upraveny obvody okresů a krajů (Liberec přestal být tehdy krajským sídlem). Všechny obce ležící na pravém břehu Jizery od Svijan až po Lažany se staly součástí Podještědí – okresu Liberec a to až do zrušení okresů před několika lety. Na jak dlouho? Dokud efektivnost řízení „vrchnostenských“ úřadů nepozbyde orpávnění a dokud nebudou nahrazeny řízením efektivnějším a modernějším.
Rok konce všemocného rozhodování šlechty nad vším kolem nás. Rok povstání a revolucí v celé Evropě dokončil zhroucení aparátu postaveného na středověkém principu vrchnosti a příslušnosti k „zámku“. Rok změn, kdy veřejná správa byla odejmuta vrchnostenským úřadům, které pozbyly práva soudů, hospodářských ediktů a nakládání s pozemky. Konec s robotou s konečnou platností a bez výjimky. Rok vzniku okresních hejtmanství, kdy i v našich obcích byla volena obecní zastupitelstva.
V našem regionu za ještědským kopcem se napříkla Českodubsko stalo v tomto roce samostatným soudním okresem podléhajícím pouze politické správě, tj. Okresnímu hejtmanství v Turnově. Z bývalého svijanského panství byly obce Újezd, Svijany, Příšovice, Pěnčín a Lažany zařazeny do soudního okresu turnovského a obce Havlovice, Soběslavice, Vlastibořice a všechny obce dále na sever patřily pod soudní okres českodubský. Organizačně a politicky byly řízeny z Turnova.
Toto uspořádání trvalo prakticky až do roku 1960, kdy byly upraveny obvody okresů a krajů (Liberec přestal být tehdy krajským sídlem). Všechny obce ležící na pravém břehu Jizery od Svijan až po Lažany se staly součástí Podještědí – okresu Liberec a to až do zrušení okresů před několika lety. Na jak dlouho? Dokud efektivnost řízení „vrchnostenských“ úřadů nepozbyde orpávnění a dokud nebudou nahrazeny řízením efektivnějším a modernějším.
Retro u nás doma
Zleva i zprava na mě doráží reklama. V poslední době mi připadá nějaká povědomá, jako něco, co jsem už viděl nebo co bych měl znát. Nevím, zda je to recesí, ale jako by se svět na chvilku zastavil, ohlédl se a vracel se k něčemu, co tu už bylo a bylo to dobré. U nás je to, jako vše, zpolitizováno. Volat po něčem, co tu bylo, byť to bylo dobré, může být bráno jako volání po reinkarnaci starých časů.
V Čechách je zvykem vylévat s vaničkou i dítě a tak se ve školách učí, jako by za socialismu (komunismu) bylo vše špatné a Československo bylo zemí div ne v úpadku. Ano, nebylo politické svobody jak ji známe dnes, nebylo možností cestování a byla tu možná hrozba návratu padesátých let. Přesto tu v těch dobách vystudovali, žili a pracovali miliony lidí, kteří se dnes oprávněně nemají proč za svůj život stydět. By co víc, volají po „retro“. Auto, potraviny, kultura, spotřební produkty, koberce, látky, hodinky, boty, móda, mezilidské vztahy, sociální vztahy. Vidět vše z obou stran, v plné škále barevného spektra.
Pozor na jednoduchá řešení! Říkají „zlatí komunisti“, ale mají na mysli bezpečí, sociální jistoty, možnost bezplatného studia, lékařskou, rehabilitační a lázeňskou péči. Pokud byla za socialismu korupce, vědí, že dnes je nesrovnatelně vyšší. Tehdy se lidé obávali policie. Dnes to o mnoho lepší není.
Zůstaňme u těch retrohospodářských možností, ale i tam očekávejme jenom, co, většinou zahraniční, majitel firmy dovolí. Řada fabrik už nestojí a jinde mají starosti, jak přežít. Chtějme naše kvalitní retrovýrobky. Nejde jen o nostalgii po starých dobrých „socialistických“ časech, ale o oprávněné ocenění práce našich rodičů a prarodičů, kteří v té době žili.
Svět není jednobarevný a pokud jsme se rozhodli správně, máme stále možnost výběru. Vyberme si, co se nám líbí, co nám chutná, co nás obohacuje. Žijeme v zemi, kde si můžeme přát cokoli a je na nás, zda toho využijeme. Volby budou v říjnu.
V Čechách je zvykem vylévat s vaničkou i dítě a tak se ve školách učí, jako by za socialismu (komunismu) bylo vše špatné a Československo bylo zemí div ne v úpadku. Ano, nebylo politické svobody jak ji známe dnes, nebylo možností cestování a byla tu možná hrozba návratu padesátých let. Přesto tu v těch dobách vystudovali, žili a pracovali miliony lidí, kteří se dnes oprávněně nemají proč za svůj život stydět. By co víc, volají po „retro“. Auto, potraviny, kultura, spotřební produkty, koberce, látky, hodinky, boty, móda, mezilidské vztahy, sociální vztahy. Vidět vše z obou stran, v plné škále barevného spektra.
Pozor na jednoduchá řešení! Říkají „zlatí komunisti“, ale mají na mysli bezpečí, sociální jistoty, možnost bezplatného studia, lékařskou, rehabilitační a lázeňskou péči. Pokud byla za socialismu korupce, vědí, že dnes je nesrovnatelně vyšší. Tehdy se lidé obávali policie. Dnes to o mnoho lepší není.
Zůstaňme u těch retrohospodářských možností, ale i tam očekávejme jenom, co, většinou zahraniční, majitel firmy dovolí. Řada fabrik už nestojí a jinde mají starosti, jak přežít. Chtějme naše kvalitní retrovýrobky. Nejde jen o nostalgii po starých dobrých „socialistických“ časech, ale o oprávněné ocenění práce našich rodičů a prarodičů, kteří v té době žili.
Svět není jednobarevný a pokud jsme se rozhodli správně, máme stále možnost výběru. Vyberme si, co se nám líbí, co nám chutná, co nás obohacuje. Žijeme v zemi, kde si můžeme přát cokoli a je na nás, zda toho využijeme. Volby budou v říjnu.
Je to vůbec možné?
Ani česká veřejnost by neměla zůstat hluchá a měla by odpovědět na poslední provokace militantních Palestinců. Je smutné, že právě švédský bulvár, deník „Attonbladet“ se propůjčil pro lži a pomluvy izraelských vojáků, které Palestinci označili za vrahy vraždící a unášející mladé Palestince kvůli orgánům.
Švédský list postavil tvrzení na sdělení několika Palestinců bez toho, aby cokoli ověřil nebo dal prostor druhé straně k vyjádření. O to horší je stanovisko švédské vlády, která dnes, tak, jako za 2. světové války zachovává „neutralitu“ a poskytuje prostor pro antisemitské články. Dnes se opírá o svobodu slova, ale v podobné kauze před čtyřmi roky, když dánský časopis karikaturou „zesměšnil“ proroka Mohameda reagovala ihned. Nechala znepřístupnit stránky s touto karikaturou. Tehdy to šlo, dnes to nejde.
Ani my bychom neměli zavírat oči před lží a pokrytectvím, měli bychom se připojit k bojkotu švédského zboží v Čechách tak, jako tomu dnes je v jiných evropských zemích. Bojkotujme švédskou „Ikeu“ jejíž šéf a zakladatel Ingar Kamprad se zapletl s nacisty. Antisemitismus nemá v Evropě místo a pokus si Švédové myslí, že ano, měli by jim Češi říci ne. Jinak bychom zítra mohli otvírat hroby a obžalovat znovu Hilsnera nebo kapitána Dreyfuse. Doba pogromů a plynových komor je snad už definitivně za námi.
Švédský list postavil tvrzení na sdělení několika Palestinců bez toho, aby cokoli ověřil nebo dal prostor druhé straně k vyjádření. O to horší je stanovisko švédské vlády, která dnes, tak, jako za 2. světové války zachovává „neutralitu“ a poskytuje prostor pro antisemitské články. Dnes se opírá o svobodu slova, ale v podobné kauze před čtyřmi roky, když dánský časopis karikaturou „zesměšnil“ proroka Mohameda reagovala ihned. Nechala znepřístupnit stránky s touto karikaturou. Tehdy to šlo, dnes to nejde.
Ani my bychom neměli zavírat oči před lží a pokrytectvím, měli bychom se připojit k bojkotu švédského zboží v Čechách tak, jako tomu dnes je v jiných evropských zemích. Bojkotujme švédskou „Ikeu“ jejíž šéf a zakladatel Ingar Kamprad se zapletl s nacisty. Antisemitismus nemá v Evropě místo a pokus si Švédové myslí, že ano, měli by jim Češi říci ne. Jinak bychom zítra mohli otvírat hroby a obžalovat znovu Hilsnera nebo kapitána Dreyfuse. Doba pogromů a plynových komor je snad už definitivně za námi.
úterý 25. srpna 2009
Léto? Budiž pochváleno!
Je čas oněch dní, na které rádi vzpomínáme. Horkých třicítek, jejichž dech nás nutí vyhledávat stín uprostřed měst, lavičku, stinné zákoutí, chladné občerstvení., něco k pití... Léto, jak má být. Někde u vody. Sám nebo s dětmi, čas, kdy si kupujeme pohlednice, abychom je poslali či později našli zapomenuté při vabalování bagáže. Pohlednice se vedle fotek objevuje při zimním vzpomínání na horké lení dny, prázdniny, dovolenou už víc jak sto let.
Generace za generací si prohlíží pohlednice a vzpomíná těch, kteří je poslali a také se vystavili hrabivým rukám těch, kteří je sbírají, kradou, všelikerým způsobem shromažďují a zařazují do svých sbírek. Sto a více let se tyhle obrázky zařazují do sbírek filokartistů, aby v nich popisovali osudy známých i neznámých či přály k narozeninám či náboženským svátkům.
Píší je lidé z válečných konfliktů i vejšlapů na Říp, z hospody U Fleků jako od Máchova jezera, z Ještěda, Bramberka nebo Machnína. Tak se z pozdravu z výletu na Sněžku stal hledaný arktikl a z horkého léta roku 1892 si nikdo víc nepamatuje. Staré pohlednice každého uchvátí. Jsou jiné a vlastně si podobné obrázky. Na jiných slon veze sáhiba na lov tygra, jiná zas žene Eskymo Welzla na zmrzlou půdu Aljašky, další poslala Pikarda do hlubin Mariina příkopu, jiná maminku do Suchomast u Berouna. Mám pohlednice z Hrádku nad Nisou, z blízké Chrastavy, z Kuřivod i od Lawrence z Arábie počmáranou arabským písmem, prošitou nití z jeho pláště, zbrocenou potem a politou černou kávou. Našla se v podšívce přehozu jeho velblouda.
Pohlednice taky posílám. Poslal jsem si i pohled z Burgasu – to jsme byli před rozvodem a na Picundě jsem už pohledy podepisoval s jinou. Raději pohledy dostávám. Teď je i vystavuji, aby se ta krása kartičky dostala až k vám. Na podzim k nim přibude i knížka Rub a líc mých pohlednic s obrázky od Petra Urbana. Co mohu chtít víc? Snad vás v dobrém překvapit.
Generace za generací si prohlíží pohlednice a vzpomíná těch, kteří je poslali a také se vystavili hrabivým rukám těch, kteří je sbírají, kradou, všelikerým způsobem shromažďují a zařazují do svých sbírek. Sto a více let se tyhle obrázky zařazují do sbírek filokartistů, aby v nich popisovali osudy známých i neznámých či přály k narozeninám či náboženským svátkům.
Píší je lidé z válečných konfliktů i vejšlapů na Říp, z hospody U Fleků jako od Máchova jezera, z Ještěda, Bramberka nebo Machnína. Tak se z pozdravu z výletu na Sněžku stal hledaný arktikl a z horkého léta roku 1892 si nikdo víc nepamatuje. Staré pohlednice každého uchvátí. Jsou jiné a vlastně si podobné obrázky. Na jiných slon veze sáhiba na lov tygra, jiná zas žene Eskymo Welzla na zmrzlou půdu Aljašky, další poslala Pikarda do hlubin Mariina příkopu, jiná maminku do Suchomast u Berouna. Mám pohlednice z Hrádku nad Nisou, z blízké Chrastavy, z Kuřivod i od Lawrence z Arábie počmáranou arabským písmem, prošitou nití z jeho pláště, zbrocenou potem a politou černou kávou. Našla se v podšívce přehozu jeho velblouda.
Pohlednice taky posílám. Poslal jsem si i pohled z Burgasu – to jsme byli před rozvodem a na Picundě jsem už pohledy podepisoval s jinou. Raději pohledy dostávám. Teď je i vystavuji, aby se ta krása kartičky dostala až k vám. Na podzim k nim přibude i knížka Rub a líc mých pohlednic s obrázky od Petra Urbana. Co mohu chtít víc? Snad vás v dobrém překvapit.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)