Je čas oněch dní, na které rádi vzpomínáme. Horkých třicítek, jejichž dech nás nutí vyhledávat stín uprostřed měst, lavičku, stinné zákoutí, chladné občerstvení., něco k pití... Léto, jak má být. Někde u vody. Sám nebo s dětmi, čas, kdy si kupujeme pohlednice, abychom je poslali či později našli zapomenuté při vabalování bagáže. Pohlednice se vedle fotek objevuje při zimním vzpomínání na horké lení dny, prázdniny, dovolenou už víc jak sto let.
Generace za generací si prohlíží pohlednice a vzpomíná těch, kteří je poslali a také se vystavili hrabivým rukám těch, kteří je sbírají, kradou, všelikerým způsobem shromažďují a zařazují do svých sbírek. Sto a více let se tyhle obrázky zařazují do sbírek filokartistů, aby v nich popisovali osudy známých i neznámých či přály k narozeninám či náboženským svátkům.
Píší je lidé z válečných konfliktů i vejšlapů na Říp, z hospody U Fleků jako od Máchova jezera, z Ještěda, Bramberka nebo Machnína. Tak se z pozdravu z výletu na Sněžku stal hledaný arktikl a z horkého léta roku 1892 si nikdo víc nepamatuje. Staré pohlednice každého uchvátí. Jsou jiné a vlastně si podobné obrázky. Na jiných slon veze sáhiba na lov tygra, jiná zas žene Eskymo Welzla na zmrzlou půdu Aljašky, další poslala Pikarda do hlubin Mariina příkopu, jiná maminku do Suchomast u Berouna. Mám pohlednice z Hrádku nad Nisou, z blízké Chrastavy, z Kuřivod i od Lawrence z Arábie počmáranou arabským písmem, prošitou nití z jeho pláště, zbrocenou potem a politou černou kávou. Našla se v podšívce přehozu jeho velblouda.
Pohlednice taky posílám. Poslal jsem si i pohled z Burgasu – to jsme byli před rozvodem a na Picundě jsem už pohledy podepisoval s jinou. Raději pohledy dostávám. Teď je i vystavuji, aby se ta krása kartičky dostala až k vám. Na podzim k nim přibude i knížka Rub a líc mých pohlednic s obrázky od Petra Urbana. Co mohu chtít víc? Snad vás v dobrém překvapit.
Žádné komentáře:
Okomentovat