Ta
první, na kterou se pamatuji a Vy jistě taky, byla vedle kočárku, ve kterém mě
maminka vezla. Šlapal jsem vedle ní, držel ji za ruku a tlačil kočárek. To byla
má první, další jsem už nikdy nepočítal. Ta vedle maminky byla nejkrásnější,
fantastická.
Viděl
jsem cesty, co vedly pouští, hlubokými lesy, úvaly. Viděl jsem cesty podle
moří, ve vysokých horách, cesty, co vedly do Osvětimi, údolím řeky Rhony,
Nerudovu ulici v Praze, tu, co vede na Rudé náměstí v Moskvě. Píši Vám,
dálavám a všem, co chodíte pěšky. Píši Vám, co sedíte v autech a co Vás na
ulicích zajímají jen výtluky a díry v asfaltu. Tohle už mám za zády.
Dívám
se, jak se ulice jmenuje, kam vede, kdo a kdy se po ní prošel. Jsou cesty, které
vedou peklem, jiné jsou umyté a voňavé, jindy vedou ke skladům munice, na
šibeniční vrch, do zoologické zahrady, ráno do továrny, večer do hospody Na
vršku. Mé drahé cesty, není od věci říct, že ne všechny, kteří na Vás
postávají, mají čisté úmysly - vyhrnuté sukně, podpatky, vyzývavý úsměv… Jinde
zas pokládají nový asfalt a finišují, neboť mají skončit do konce týdne.
Když
prší, tak se cesta leskne. Nejezdí po ní kočáry, určitě víc tiráků, lidí na
kolech a dětí na koloběžce. Píši Vám, přátelům deště, deště, který padá
vodorovně. To pak auto raději postavte na kraj silnice a čekejte, až to přejde…
Viděl jsem po válce v jedné kůlně stát krásný velký Mercedes po velkém
fašounovi. Kam auto přišlo nevím, ale dovedl jsem si živě představit, jak
sviští po silnici a nic na světě jej nezastaví…
Jednu
z Vás, z cest, mám oblíbenou. Vede bučinami skrze hustý les, vpravo
obora stará stovky let, v lese vlevo bludné kameny a všude příšeří, jako
v kostele. Píši všem, na které padá sníh, na podzim z javora listí. Vám,
které nám před mnoha, mnoha lety sloužily jako sáňkařské dráhy. Nejsem srozuměn
s tím, že silnice jsou plné, zatímco železnice, dráha je prázdná. Vše se
dnes už vozí jen po silnici. Cesta, o které se zpívá, už není tou, po které
jela rakouská kavalerie, dragouni a generál Laudon, Peten, maršál Malinovský.
Ještě, že tu byla císařovna Marie. To ona za své vlády nechala stavět silnice.
Byla to takříkajíc, osvícená panovnice.
Píši
i všem úzkým cestám, cestičkám, co vedou zadními trakty, dvorky, kolem černé
skládky. Jedna z těch, co vede lesem, je ta, po které jsem chodil rád. Nevede
skoro nikam, a přesto je mé srdci důležitá. Všechny jste důležité. Viděl jsem
cestu napříč Pompejemi, cestu k moři v Burgasu, kolem Ještědu a
všechny mají jedno společné - spojují nás se světem, s lidmi. Jsou
tepnami, kterými neproudí krev, ale náš život. Cesty jsou tu proto, abychom nezbloudili
a drželi se za ruce…
Egon
Wiener
Žádné komentáře:
Okomentovat