Dlažebnímu i jinému kamení

Píši Vám strašně rád. Od doby, co chodím shrbený o dvou duralových holích, mám k Vám vskutku blízko. Jak jste zajímavé, milé kamení. Do kostek sekané, úhledně stavěné, či lépe řečeno kladené, mé různě zbarvené kamení … Kdo všechno po Vás šlape? Psi na Vás čůrají, nezdvořáci plivou, ptáci se koupou v kamenných prohlubních. Ach jo. Jste sice jenom šutr z hor, ale bez Vás by byl svět blátivý, bez krásy starých měst. Tak nějak to vskutku je.

Dlažební kámen k nám patří, jako střešní taška, stůl a k němu židle. Jak všední a přesto hodné obdivu. Viděl jsem dlažbu v Pompejích, v Moskvě, v Samarkandu, v Londýně, v Hrádku nad Nisou, v mém Jablonném. Jak jsou si podobné, jak se po nich dobře chodí! Všední, řekne si otrlec a kouká do nebes. Bude to dozajista hlupák zahleděný tak akorát do sebe.

Matka říkala, když mluví, je sprostý, jako dlaždič. Myslím, že jim křivdila. Jsou sprostí jako Vy, nebo já. O práci nemají strach, proč by se styděli? Píši všem, se stejným názorem na drahé kamení, po kterém chodíme a nevidíme, že je za tím dřina. Byť dnes je trochu jiná, nic moc se na ní nemění. Ledaže by na radnici chtěl radniční úředník místo kostek na chodník mít v centru města asfalt, či jak se tomu říká. Ten je ohyzdný.

Píši kamení, že jste vedle dřeva to nejstarší, z čeho si můj pradědeček postavil bydlení. Až jednou, nedej bože, všechno, co máme, bude ztracené, kamení a dřevo, to jediné zbyde.

Kámen není jen dlažební kostka, je pamětí lidstva, svědomím, jak se lidé k sobě chovali. Byly z něj první kotvy, dělové koule, veřeje domů, ony už vzpomínané dlažební kostky. Kámen a zase kámen. Je ho plný lom v Ruprechticích, na Tlustci u nás za zahradou, na Kozákově, Harcově v Liberci.

Kamení jen tak ze světa nezmizí. Jsou z něj šperky i mlýnské kameny, je v hodinkách, v suti, v dálnicích. Z kamene jsou postaveny chrámy, vítězné oblouky. Buď pochválen, kdo s ním umí pracovat! Slavné sochy, sousoší, kamenné stolce, menhiry. Z kamene jsou obrovské přehrady, pyramidy, brány slunce, Čínská zeď. Je toho moc, co by si měl člověk vštípit do paměti a nezapomenout.

Začínali jsme svůj život v jeskyních, z kamene a nebýt jich, tak nejsme. Sežrala by nás zvířata a nezbylo by nic. Ať tedy kámen leží s námi i na hřbitově. Byl s námi celé věky, ať je s námi stále.

Egon Wiener