Ne
všichni každé ráno vstaneme tou správnou nohou, ne všichni s radostí
spěcháme ranní mlhou, v dešti, v mrazu do práce, k doktorovi. Píši
všem, kterým ranní mlha halí tvář po celý den: Nedělejte to. Vzpomeňme si na
naše rodiče, dědu s babičkou, co pro ně znamenalo vstávat brzo ráno, dát
domácím zvířatům, dětem a až potom sobě. Nedali na sobě znát, že padají únavou,
že je toho na ně moc. My, co to víme a pamatujeme, se dnes můžeme jen stydět
při porovnání, co všechno museli ti před námi. Byla to tvrdá práce, o
které fakticky ani moc nevíme. Voda jen studená na chodbě v mezipatře
činžovního domu, nebo studna na dvoře, suché wc pro všechny partaje
z jednoho patra, kadibudka někde u plotu. Dát nažrat všem zvířatům, dětem přichystat
snídani a poslat je, často bosé do školy. To všechno zvládli ti před námi.
Nebyl
čas být nabubřelý a dávat najevo, že toho mám plné zuby a jdu od toho. Píši
všem a věřím, že právě Vy se nad tím zamyslíte a nehodíte flintu do žita,
neukážete se ve špatném světle a před dětmi neřeknete, že už nemůžete dál.
Pokaždé se najde někdo, něco, co pomůže. Věřte, o tom je svět. O zázracích, o
dobrých lidech, o peklu, kterému lze čelit, ale jen když si věříte…
Píši
všem lidem dobré vůle: Nedurděte se! Je to příšerné slovo, horší ale může být
jen, když se durdíte. Vím, jak čelila ranám osudu každá z mých tří
babiček. Zvedly se a opět stály na nohou tváří v tvář nepřízni osudu. Muži
ve válce, jedna vedla hospodu, druhá sama živila spoustu dětí, třetí pracovala
v kibucu.
Život
opravdu není lehký, žádné peříčko. Proto i ranní vstávání je zkouškou, která se
známkuje jako ve škole, od jedné do pěti. A řekněte, kdo by chtěl propadat? Dívám
se z okna u nás v Jablonném a vidím krásné Lužické hory. Venku je
zima, fouká, ale i tady musí ráno táta vstát a jít do nepohody. Dělají to
miliony lidí, a pokud se najde někdo, kdo zaspal, určitě to bylo naposledy.
Každý se trochu stydí, že zklamal a nesplnil očekávání druhých. Nezlobte se, že
to trochu čpí školním poučováním, ale tak to není. To jenom vidím pár tváří, které
hledají důvod, proč se nasupit, mít nadurděnou tvář. My to přeci nejsme, není
důvod, proč se bránit. Starší mají
tendenci poučovat, ale až sami jednou budete staří, uvidíte, že je nemožné, jen
stát, nevidět, neslyšet toho druhého, sama sebe a nevážit si možnosti komunikace.
Egon
Wiener
Žádné komentáře:
Okomentovat