Němka,
co nešla do odsunu, sousedka od vedle za plotem, si na jejich zahradě myla
v dešťové vodě pravidelně vlasy. Už byla stará, moc toho kolem sebe
nechápala a na mne volala „Egon“, i když mi maminka říkala hezky česky Jirko.
Kde
je ten svět splašených koní, co se převalil přes Sudety koncem čtyřicátých let
minulého století? Jako by to už ani pravda nebyla, nezdálo se nám to? Tolik let
už od té doby uběhlo a mně připadá, že se mi to jenom zdálo. Maminka dešťovkou
zalívala lipku, aby dlouho vydržela. I ta tu zůstala po Němcích. Bydleli jsme
v bývalé německé hospodě NordLicht - Polární záře, kde táta, jako národní
správce místní truhlárny, dostal služební byt.
Píši
všem vodám, co padají z nebe, valí se okapem dolů, do země. Dešťové vodě, která
byla teplá a kterou jsme my, kluci z naší ulice pod kostelem, milovali.
Řáchali jsme se v kalužích a váleli sudy v mokré trávě. Ta voda byla
vskutku měkká. Dala se prima brát do dlaní a chrstnout ji někomu na tělo nebylo
výzvou k zabití, ale na hraní. Pršelo u nás často, vody bylo vždycky dost.
Bylo i teplo a teplo hřálo. Nebyla televize, bylo jen rádio. Poslouchat rádio,
když venku pršelo a voda tekla po skle okna, bylo to, čemu se říkalo, že to je
prima a líp nikdy nebude, vychutnej si to.
Dnes
je té kouzelné vody viditelně míň, není tak teplá ani měkká. Vedle už nebydlí
německá sousedka a my kluci z ulice pod kostelem neblbneme
v kalužích, v mokré trávě. Kdeže zůstal čas malin nezralých? Boty,
které jsme v létě nenosili, protože si každý vychutnal, chození naboso?
Hodiny na kostelní věži dnes běží na motor a tatínek už k nim nemusí
nahoru do věže, aby jim pomohl a ony celý týden šly, šlapaly jako hodinky.
Deštíku!
Říkalo se ti vlahý a vítal tě každý. Sousedky ani okna nezavíraly, jen kytky
šly honem dovnitř, nebo ven. Když takhle v létě pršelo i dospělí si
sundali, co se dalo a šup do deště. Je na co vzpomínat. My děti chtěly honem
vyrůst a být dospělí. S tím byla ale potíž. Rostlo se pomalu. Jen
spolužačky na tom byly líp, jejich těla rostla do krásy. My kluci byli jako
dřevěné násady ke hrábím. I to bylo tím deštěm. Nějak ustal. Čím víc jsme byli
dospělí, tím ho bylo míň….
Milované
mládí, pořád se něco mění. Času ubylo, jsou tu s nám, žrouti, co kradou
čas a berou dešti kouzelnou moc dělat nás mladší. Co stránka téhle knihy, to
krásná žena v klobouku. I ty zestárly, přesto jim ty hučky na hlavách
úžasně sluší. To bude tím kouzelným deštěm, co nám vypráví, jak je krásně i
dnes, když prší. Nemusí zrovna lít jako z konve.
Egon
Wiener
Žádné komentáře:
Okomentovat