Všem
studnám bez vody, obloze bez mraků, rodinám, kde se nehádají, slepým patronám,
chlebu bez másla, soli bez chuti. Propiskám, co z ničeho nic nepíší, vodě,
co nezebe, chlapcům a děvčatům bez orgasmu, kotlům, co nehřejí, ptákům, co
nezobou. A větru, který nefouká. Píši Vám, kterým život vyhasl, jídlo nechutná…
Vám, dcerám a synům, co vylétli z hnízda a na komíně nechali své
čapí rodiče se zobáky dokořán. Vozům, kterým praskla pneumatika a silnice vede
dál, kolenům, co neposlouchají svého pána, lidem, kteří čtou leda tak komerční
informační letáky, co mají kde od pondělí ve slevě a co se koupit zaručeně
vyplatí. Ano, moji drazí, kteří nečtete, natož abyste někomu psali. Vzpomínám,
drazí rodiče zlatí, jak tohle všechno, co nebylo, Vám dovedlo hnout žlučí. Ta
hloupost, lenost, nevšímavost. Všechno, co vedlo k dnešnímu chaosu
v dopravě, ve vztazích mezi lidmi, sousedy za plotem zahrady, na patře
domu, bytu kam chodíme spát.
Dříve se mezi paneláky hrál volejbal, byly tam lavičky, písek pro děti.
Dnes tam stojí auta a v písku leží jehly narkomanů, očividně použité preservativy.
Píši a slavnostně slibuji, že Vás nebudu nutit číst. Jenže je mezi hodně lidmi stále dost peněz,
platy i ceny zboží rostou. Všude jsou plné obchody, zahraniční i domácí zájezdy
dvakrát do roka nejsou výjimkou. A přesto překvapí, chcete-li použít propisku, která
nepíše.
Jak moc jsme překvapeni, když někdo vážně onemocní , když zemře někdo
nejbližší. Zůstáváme jen lidmi i když jsou v rodině dvě osobní auta.
Rozmařile utrácíme a v obchodech plníme vozíky tak, až přetékají
nakoupeným zbožím. Je nám povětšinou hej, často až do doby, kdy náhle bez
většího varování, propiska přestane psát a Vy obdržíte informaci, která Vám
změní svět kolem Vás. Už dávno nekouříte, nepijete přes míru, nekradete na
panském, nebo u sousedů. Proč tedy, proč zrovna já? Tak nějak vypadá pozvolné
umírání. Propiskou to začíná, končí posledním zvoněním.
Pohřbil jsem všechny starší příbuzné, došlo i na mladší. Zatím mi
propiska píše. Píši i pozdravy tradiční formou na papír. Chci ještě dlouho,
dlouho do noci svítit lampičkou a číst si staré knížky, dívat se na televizi a
promluvit si o tom, co vidím, co bych dělal líp s manželkou. Píši všem, kteří
píší propiskou. Pamatujete se, když k Vám poprvé propisky přišly
v polovině padesátých let minulého století? Jak nám ty první pošpinily
prsty na rukou, kapsy, všude kam dosáhly? Jsem dál, ty dnešní propisky už dávno
nešpiní. Tak jako i my, kteří jsme zestárli, co dnes, zas tak moc už nechápeme,
co je a co není in.
Egon
Wiener
Žádné komentáře:
Okomentovat