Nevím jak Vám, ale sport pro mě začal v roce 1953 nácvikem mladšího
žactva s krychlemi na první celostátní spartakiádu v roce 1955, kam
se ovšem naše první třída národní školy v Machníně nikdy nedopracovala.
Tehdy jsem to bral jako příkoří a na sport víceméně zanevřel.
Píši všem, co dopadli stejně. Zbyly pak už na mě jenom sáňky, brusle
šlajfky a dřevěné lyže se zobáčkem vpředu s bačkorovým vázáním, vše po
Němcích. Kožený pešek, žíněnka, fotbalový míč, ani snad nebudu říkat, že to vše
bylo taky po Němcích. Píši všem, co mají podobné zážitky. Vím, bylo to víc, jak
před sedmdesáti léty, tudíž, kdo si to všechno má pamatovat? Ať žijí pamětníci
odsunutých Němců a my, co jsme to zažili z první ruky. Chci psát sportovcům, a
přitom se mi vybavuje tak akorát fotbalový oddíl Jiskra Machnín a cvičení v
tělocvičně naší školy.
My tu tělocvičnu ani moc nepotřebovali. Vyblbli jsme se na stromech v
zahradách, při plavání na místním koupališti, nebo v břízkách sousední Chrastavy. Sport, to bylo každodenní
blbnutí, práce s rodiči na polích, na zahradě, v lesích kolem naší vesnice.
Ježdění na kolech, různých kárách, chození pěšky všude a kamkoli. Píši všem, pro
které bylo sportem vlastně všechno. Šplhání na skály, lítání se psem, uklízení
po domácích zvířatech, sušení sena, honění se, hry, které nás bavily.
Vesnice byla plná dětí, ve třídách nás bylo po třiceti v pěti třídách. Do
měšťanky se chodilo, jezdilo se na kole nebo autobusem do Chrastavy. Všude, kde
to šlo, se v zimě hrál hokej. Taky bývalo víc sněhu a zimní, jarní i uhelné
prázdniny. A to se po venku dovádělo. Osobní auta u nás v obci nebyla. Auto měl
jen tatínek, jako národní správce místní truhlárny, a ještě soused Dan Martinec
z Nové čtvrti. Moc si jich neužili, oba záhy zavřeli. To byla ona veselá padesátá
léta, na která se jen těžko zapomíná. Na sport v dnešním slova smyslu se ještě
čekalo.
Byli jsme hubení, ohební a náchylní uvěřit, že se rodí nový svět,
spravedlivý pro všechny. Nebylo tomu tak. V obci se dělo to, co v celém státě.
Docházelo i k nemravnostem a na hlouposti nebyl čas. Sport nepatřil k tomu
nejpotřebnějšímu. Sledovat Zátopka, československé hokejisty, krasobruslaře,
lyžníky, to ano. Televize ještě nebyla, ale rádio jsme měli všichni.
Svět kolem se měnil později, až v šedesátých létech. Objevili jsme
Jizerské hory, lyžařské běžecké trasy, kola, motocyklové závody. Píši všem, co
si to pamatují. K tomu všemu přispěla i sportka, Závod míru
Praha-Berlín-Varšava, který byl i u nás v Liberci. Ve městě se u „domečku“
boxovalo, létalo na větroních a skákalo z letadel na místním letišti. Hodně
lidí chodilo pravidelně na fotbalové zápasy, lehkoatletické přebory, psí
závody, na koníčky do jízdárny.
Tohle všechno je jaksi, až na čestné výjimky, minulost. Přiznám se. Raději
než sport jsem měl knížky. To mělo dopad i na mou postavu, která se formovala
jinak než u sportovců, které jsem nemusel, protože měli úspěch u krásných žen,
No, uvidíme v příštím životě…
Egon
Wiener
Žádné komentáře:
Okomentovat