Á propós, víte, že já neřídím? Byly doby, kdy mi otec vnucoval řidičské
oprávnění i tím, že ve dvoře našeho domu stály dvě slušné ojetiny s klíčky
v zapalování. Jindy zas dopravák, který zastupoval policii u zkoušek v autoškole,
prochlastal mé čtyři stovky, které tehdy stálo řidičské oprávnění. Jak jsem mu já
byl vděčný! …a stále jsem.
Tatínek v mém věku, někdy za první republiky, udělal z radosti,
že může jezdit, řidičák i za své dva bratry. S nimiž si byl věkově blízký
i obličejově blízký. A já? Nic. Nejsme jako naši otcové. Určité dovednosti si
raději necháme pro sebe. Nemusím řídit za každou cenu auto, můžu a mám zcela
jiné radosti, spády, se kterými se až tak moc nechlubím.
Auto je dozajista droga. Řidičské oprávnění mívá více stran, je jich jako
karet, čertovy obrázky. Vemte si, jak snadno auto – jeho plechy, kov a plasty
zabíjejí. Ne, nechci auto řídit, být jím pohlcen. Vydávat za jeho údržbu a
provoz nesmyslné částky. Píši všem, kterým se auto stalo hračkou, dalším
dítětem. Všem, kteří si v něm vozí zadek a páchají v něm rozličné
neplechy, které sice nezabíjejí, jako jejich kovoví bratránci, jsou však stejně,
morálně i fyzicky, nepřijatelní.
Auto vypadá často úžasně zvenku i zevnitř. Světoznámé autosalóny nabízejí
ke shlédnutí motory a dámy, které u nich stojí. Dívky se sklenicí čokolády je
pak snadno prodají. Ano i to jsou nádherná auta s potahy v jemné kůži,
barvy rudé, žluté, modré, oblíbené bílé, či černé. Miluji společně s Vámi
krásný vůz s motorem tisíců koní, jak koleček švýcarských hodinek,
nadupané službami na vše, co si ani náhodou sám neopravíš. Nedivím, se že je
boháči sbírají, jako moje generace sbírala poštovní známky. Dnes se množí jako
houby po dešti soukromá muzea aut předchozích generací. Jsou to skvosty, muzea se
mají opravdu čím chlubit.
Píši všem, co auta milují, dětem, které jim už taky rozumí, všem
autoškolám, dopravní policii, všem pozůstalým po těch, co skrze auto odešli a
už se nikdy nevrátí. Auto je šperk, nutnost. Auto je pomocník, záchranář, který
Vás odveze včas do nemocnice na ambulanci, do práce, do školy, na schůzku
s Vaší milou, na radnici, na hokej, na poslední rozloučení, na rozptyl
popele, který i z Vás nakonec zbyde.
Píši stopařkám, která odhalují kolena, děvčatům, co dobrovolně lezou do
kabinek tiráků, klukům, kterým na pískovišti tlačí plastovou Tatru, i těm, co
mají autíčko na setrvačník. Řidičům v autech, co během jízdy netelefonují,
neotáčí hlavu za dívkou s hlavou plnou kudrlinek s parádním kloboučkem,
podobným tomu, co nosily kdysi naše babičky. Píši všem, kteří respektují
dopravní předpisy, co před jízdou nepijí alkohol. Vám všem přeji nebe bez
obláčků, silnice bez výmolů, slunce, které nesvítí do očí, benzín, naftu, plyn
i elektřinu za dostupnou cenu. Obě ruce na volantu, oči otevřené, nohy jen
zlehka na plynu. Být vždy plný optimismu, potkávat řidiče, kteří nevyhledávají
konflikty, vše řešit v pohodě, s heslem, pokud nejde o život, jde o exkrement.
Toho se držte a jezděte v pohodě, auto je dar a vy jste králové.
Egon
Wiener
Žádné komentáře:
Okomentovat