Ta první, z prenatálního věku,
si fakt nepamatuji. Bylo pár dní po skončení druhé světové války a táta, jak jen
se oklepal (koncentrák a pečkárna mu na zdraví nepřidaly), pustil se do zedničení.
Tatínek byl popravdě skutečně a na tom trvám, excelentní řidič. Píši všem a
budu se s nimi bít, pokud by to zpochybnili. Máme v řízení tradici.
Maminka mého táty měla řidičák – oprávnění k řízení jako jedna
z prvních žen za Rakousko-Uherska. Po válce, když děda řídil residenturu
československých špionů v Berlíně a v Budapešti, se v řízení aut
se ještě zdokonalila. Musela, nikdo není dokonalý. Dědeček, šéf československé
rozvědky v poválečném Německu a Maďarsku, po roce 1918 auto řídit neuměl.
No, můj táta řídit uměl, já zase
ne. Tatínek, a to se traduje, tak miloval řízení, že za své dva mladší bratry
udělal řidičáky. Po válce jezdil se vším na benzín, naftu, dřevoplyn. Auto bylo
opravdu jeho vášeň. Měl i všelikeré motorky. I ty se sajdkou, vozíkem při pravém
boku motorky. Já bez vlastního auta vydržel hodně přes sedmdesát let. Odjezdily to za mě životní partnerky. Všechny
tři. A hlavně chudáci řidiči organizací, které jsem řídil já.
Od škodovek 105 přes auta let 90
minulého století. Doma na dvorku v Machníně stála jistou dobu i dvě, tři auta.
Vzpomínám na auto NSU-PRINZ, které si, jako Forda-Taunuse přivezl táta
z Německé spolkové republiky. Ani to mě nepřimělo udělat si řidičák. A to
jsem na vojně, v základní vojenské službě, dělal velitele vozu, sanitky
ruské provenience UAZ. Šofér, Maďar, co se mnou narukoval ke zdravotnímu
praporu, neuměl ani slovo česky, já maďarsky a bez řidičáku. Takto vybaveni
jsme se vydali na cestu, vzadu v úložném prostoru, nemocný – zraněný voják
a řítili jsme se Prahou do Vojenské nemocnice ve Střešovicích.
Vzpomínky na tatínkova auta
z let před, nebo krátce kolem roku 1950 tak to bylo o „Ajrovce“
kabrioletu, škodovkám té doby, Popularu, Miňoru, černé Tatrovce z první republiky.
Nejprve z Hrádku nad Nisou přes Jablonné v Podještědí, Mimoň,
Kuřivody do Prahy. To byla cesta, která byla tehdy ještě romantická. Vojenským
prostorem Ralsko, cestou, kudy tehdy skoro nic nejezdilo. Vím, že táta se bál
zapomenutých soukmenovců, máma doma měla větší strach o mě. Táta uměl dobře
běhat a nebyla si jista, zda by mě při přepadení bránil, vždyť už mu bylo skoro
30 let. A co je pravda, s dětmi si nevěděl rady.
Píši všem automobilovým fanouškům.
Aut bylo po válce podstatně míň, než dnes. Byl to velký luxus, ale táta měl auta
opravdu rád. Já je nemusel. Úplně bych zapomněl. To mi bylo opravdu málo, tak
šest let po válce. Našli jsme s ostatními kluky u nás v Machníně
v jedné kůlně, zachovaný, dokonalý,
velký předválečný Mercedes. Vedle v domě bydlel Němec, který nemusel do
odsunu, řidič jednoho z textilních magnátů. Auto si hned po válce odvezl a
uložil ho pod seno. Tam vydrželo, než jsme jej s kamarády našli. Auto si
prohlédl i můj táta a s odůvodněním, že moc žere si ho nekoupil. To je
tečka. Sice černá, černý byl i ten luxusní automobil. Já netruchlil, ale můj
táta si do smrti neodpustil, že ho tehdy nekoupil.
Egon Wiener
Žádné komentáře:
Okomentovat