Je
tomu dávno, co umřel Stalin. To se psalo studené jaro roku 1953. U nás v Machníně
za Libercem pomohli svazáci postavit pouliční sloupy a umístit na ně tlampače –
reproduktory posledních zpráv, aby se občané dozvěděli, co by měli znát a z čeho
se radovat. Tak tomu bylo tehdy a asi bude i dál.
Byť ze široka, jsme u jádra věci. Stalin, dokud žil, miloval píseň o
Sulice, a když nás tak náhle opustil, národní výbor v obci usoudil, že
čest mu vzdá nejen vzlykotem, ale i stálým přehráváním písně Sulika tak, aby se
i nám, v Machníně bydlícím, vryla do paměti, což se vskutku stalo. Bylo mi
šest let a ještě dnes, po víceméně sedmdesáti letech, vzpomínám.
Ano, píši operám, muzikálům i přihlouplým odrhovačkám. Tak to má být! Jako
tenkrát, vzít to z gruntu, od podlahy a vrýt si hloupost do paměti. Myslím
to ironicky. Dá se říct, že právě tak se dá i pojmenovat doba malin let
padesátých minulého století. Hudba Ofenbacha, písně vlasteneckého obrození,
pochodové písně vřav válečných, které chytnou za srdce. Kaťuša, Vyvalte sudy,
Pochod Radeckého, národní hymna, muzikály šedesátých let, dětské ukolébavky,
hudba na pohřbech, písničky naších babiček a maminek, to vše a mnohé jiné písně
a hudba k nezaplacení.
Chci vzdát hold všem interpretům, skladatelům, všem, kteří hrají na
kytaru, foukací harmoniku, hrají jazz i lidovku. Mám smůlu. Já hudbě moc nedám.
Usínám vsedě, v pohodlném křesle, hudba mě umí uspat vedle u sousedů třeba
i dům rozbořit.
Píši všem, kterým hudba pomáhá a není jen prázdným heslem, vstupem do
chrámu kultury. Není úlitbou bohům, ukázkou komerce, politické vůle zpívat jen
politické garnituře, nechat se oslavovat, hřát si křídla blízko slunce.
S chorálem na rtech husité bourali starý svět, mnoho Židů šlo do plynu a
česky zpívalo Kde domov můj. Internacionála nebyla jen píseň, byla to výzva
k revoluci, program hledání a nalézání způsobu života, cílem, který se tak
nějak ztratil, ke škodě věci samotné.
Jsou mezi námi lidé, kteří umí, dát radost, pocit štěstí, odpočinutí si
od starostí. Dovedou zpívat, hrát na hudební nástroje, psát texty, hudbu,
aranžovat. Všem takovým je třeba poděkovat a nenechat je umřít
v zapomenutí. Vzpomínám, kolikrát mi v hlavě odezněla, byť jen krátká
melodie, slova písničky, která mě předtím, bůhví kdy a kde oslovila. Stala se mou
součástí, jako šroubovice DNA a byť třeba jen na chvíli, přece mě ovlivnila.
Asi to má být. Hudba je součástí bytí, jedním velkým mocným nástrojem.
Dřív nám pomáhaly hudbu pochopit, výchovné koncerty pro děti. Nebrali jsme je
zas tak moc vážně, ale dnes si myslím, že nebyly od věci. Otevíraly nám okno
k dospělosti, k rozpoznání světla tam, kde bylo šero… Hudba nikdy
nepřestane být esperantem druhu homo sapiens, ať je hudbou afrických bubnů nebo
ji hraje v Liberci Bolek Pára na český flašinet. A hraje tak, že chytá za
srdce.
Mám za to, že každá ta jednotlivá písnička by měla občas zatlouct na okno
každého z nás. Není od věci písničkám naslouchat.
Egon
Wiener
Žádné komentáře:
Okomentovat