Začnu
odzadu. Co přimrzá ke dnu? Pouze jednou mi přimrzl jazyk ke klice od našich
vrátek. V lednu mi bylo šest a v polovině školního roku 1. třídy mé
vesnické národní školy v Machníně byla zima studená a já trávil týden doma
v posteli. A protože jsem v té době už plynule četl, tak jsem ležel a
nic jiného nedělal. Jedl jsem stravu kašovitou a stále při tom četl. Televize
nebyla a já louskal autory jak veverka oříšky….
Píši
všem studeným nosům, psům, co je jim zima, kočkám, kterým se se nechce ven do
sněhu, který nepřestává padat, ledu co pokryl silnice, drátům elektrického
vedení, které pokryty ledem, zvoní. Zima je pro nás, šachisty, příležitostné
amatérské herce, čtenáře a návštěvníky dětských filmů jen a jen nutné zlo, dobou
ledovou, kterou přežijeme jen v teple u kamen s věrným psem u nohou.
Píši
také všem, kteří už nejsou dětmi, které sníh a led vedou do extáze, kteří
nesnášejí zimu, tváře z ledu, zmrzlé prsty u nohou. Není to ani můj šálek
medu, čaj ohřátý na sto stupňů. Zima je příšerná potvora a voda, kam se podívám,
je studená, studená.
Každý
máme své vzpomínky. Ty mé mě vedou neomylně k mým třem babičkám. U té
v Hrádku nad Nisou se zastavím. Byla zima, až kosti praštěly a já stál
v hokejové brance, jak pytel neštěstí. A taky jo, nájezd na branku a mě
vedou do sanitky s brekotem a s prasklou klíční kostí. Dodnes cítím
tu křivdu a praskání v kosti, ač je to proboha už víc, jak šedesát let.
Člověk si pamatuje, jako slon, obrovitá mořská želva, nebo zebra, papoušek
kakadu. My, co si sáhli na rozpálená kamna, se k nim nevracíme. Já už
například do smrti nebudu hrát hokej. Tím pro mě fakticky skončily navždycky všechny
zimní olympijské sporty. Vracím se k Ledové královně, k Čukovi a Gekovi.
Píši
ledu, sněhu, studené vánici, zmrazkům na chodnících, zůstaňte doma i Vy na
Špicberkách, v krajích polárních sobů, stříbrných lišek a bílých medvědů.
Všem, kteří ve vánicích našli cestu domů i těm, co v ní zůstali. Zima je
jen pro zdatné, otužilé milovníky zimních sportů. A to my dozajista nejsme.
Dnes vůbec. Skrze techniku si na sportovce šáhnu. Mám velkou obrazovku televize,
jako bych tam venku byl s nimi, a přitom sedím doma v teple. No
řekněte, nemám kliku, že si nemusím huntovat tělo, mít problém s mazáním,
bát se o výbavu, kterou si někde opřu a už nikdy neuvidím? Zima sluší
připraveným, hubeným a mladším. Ta krásná, ladovská, plná sněhuláků a zabíjaček
se nějak vytratila a zůstala jen na pohlednicích, ve vzpomínkách předchozích
generací.
Když
se tak ohlédnu a vrátím ve vzpomínkách zpátky, nebyla zima pokaždé zas tak
hrozná, až na výjimky. Dala se ustát. Pokaždé, co pamatuji, tak nějak
v březnu povolila a začalo být pěkně. Co víc si přát? Aby nebylo nijak
jinak, děti si mohly hrát a starší měli na co vzpomínat.
Egon
Wiener
Žádné komentáře:
Okomentovat