AMERICKÝ BROUK
V roce 1956 vrcholila štvavá a nenávistná kampaň Západu proti Východu. Východ se nedal zahanbit a kontroval nenávistnou a štvavou kampaní proti Západu. A mezi tím my, obyčejné děti zaměstnanců TOTEX Chrastava byli na pionýrském táboře v Navarově na Semilsku. Normální letní tábor se díky vlastní iniciativě a pokynu zeshora stal táborem, kde na nenávistnou kampaň Západu odpověděli rázným opatřením.
Brouka chytíme, Američanům jejich plány zhatíme! Dětem se rozdala pohlednice chrousta, který se podobá mandelince bramborové alias americkému brouku, který USA lstivě z velkých výšek rozhazovali nad našimi poli, aby nám už zmíněná mandelinka pozřela úrodu a oslabila tak naše národní hospodářství. Blbé bylo, že po týdnu intenzivního pátrání jsme nic nenašli. Chybička se vloudila. Vedení stahovalo pohlednici chrousta a nahrazovalo jej pohlednicí berušky sedmitečné, kreslené Ondřejem Sekorou z knížky O Brouku Pytlíkovi. Což dokonale odráželo situaci – nervozitu vedení.
Pohlednice s beruškou byla dětem blízká, čekaly se dobré výsledky. Nevím proč, ale tehdy na Semilsku přálo počasí imperialistům nebo nám, obráncům míru. Nevím. Ale vím, jedno. Zase zůstalo při tom, že brambory byly prosty amerického výsadku. Ani jednoho brouka jsme nenašli. Pohlednice berušky sedmitené, skutečné sestřenice mandelinky zklamala. Několik dětí přineslo Brouka Pytlíka, že chtěl utéct na Západ a to je taky trestný...
Vedení tábora mělo ještě týden, aby aféru s pohlednicemi zaretušovalo vítězstvím ducha nad hmotou. Dva týdny promarnilo a třetí měl být oním, kteý dá pádnou odpověď válečným štváčům. V mém případě řadového pionýra a účastníka letního tábora v Navarově roku 1956 ano. To už jsem měl v kufru pod postelí dvě pohlednice, ale na kontě boje s třídním nepřítelem nulu. Tentokráte šlo vedení tábora najisto. Nad republikou přelétávaly propagandistické štvavé balóny, které shazovaly propagandu Západu, nenávist k režimu dělníků a rolníků, vše, co by nás mohlo zastavit při budování demokratické společnosti, kde nebude bohatých a kde chudí nebudou chudí.
Aspoň tak jsem své poslání na pionýrském táboře pochopil v roce 1956 já. Autentický záběr o tom, co následovalo to potvrzuje. Rojnice dětí v bramborovém poli opět nic nenachází, když tu vystupuje jeden a po pionýrsku předpisově hlásí: „Soudruhu vedoucí, našel jsem první“ (a jak se později ukázalo i poslední) „nález“.
Vedoucí to po mém nálezu vzdali. K nelibosti svých nadřízených. Akce upevnění míru ve Střední Evropě se vlastně začala slibně rozvíjet i díky mé snaze vyhovět společenské zakázce. A to mi bylo devět let. Z celého pobytu v krásné krajině mi zbyly ony dvě pohlednice, které ve sbírce zaujaly svérázné místo. Místo pro odpovědi na lidskou hloupost, která je nekonečná a která by se už nikdy neměla opakovat.
Žádné komentáře:
Okomentovat