čtvrtek 21. srpna 2008

Ukázky z připravované knihy Příběhy pohlednic

POHLEDNICE SE STALINEM

Bylo mi dvanáct let a stál jsem v pražské tramvaji vedle řidiče, který točil řidící pákou starého typu tramvaje, a když zjistil, že jsem z Liberce, neustále si prozpěvoval „Liberec, Liberec, tam jsem šlohnul koberec“ . Nic jsem si z toho nedělal, protož jsem měl oči jen pro pohlednici, kterou měl na předním skle tramvaje.
Psal se rok 1959 a v tom roce probíhaly oslavy 10 let pionýrské organizace. I ze základní
školy v Husově ulici byli vybráni jedničři k reprezentaci na pražských oslavách. Maminka mi na cestu kromě jiného přibalila i tři vyprané a vyžehlené pionýrské šátky, abych jí, jak říkala, nedělal v tý Praze ostudu, což jsem jí tehdy slíbil. Celý vlak plný pionýrůřil ku Praze s tím, že tam si nás rozeberou do rodin, s kterými budeme ono výročí slavit.
Tramvaj, vyzdobená pohlednicí nedávno dokon
čené obří Stalinovy sochy a spolubojovníků se kodrcala pražskými ulicemi a za tu pohlednici, kterou v trafikách neměli, požadoval řidič tvrdošíjně můj pionýrský šátek. Mohla to být provokace či lest. Tramvaj totiž jezdila zdarma pro ty, kteří měli na krku pionýrský šátek. Jak je vám jasné, nakonec jsem vystoupil z tramvaje bez šátku, ale s pohlednicí. Děkoval jsem mamince, jak byla prozíravá, protože kromě této výměny jsem další šátek ztratil a kdyby nebylo toho třetího šátku, pohlednice by dál brázdila pražské ulice.
V hostitelské rodin
ě mi k pohlednici ještě přidali i lidový název sousoší, kterému se tehdy říkalo fronta na banány a já, kluk z Machnína jim na oplátku zase pověděl, co jsem věděl a viděl na vlastní oči. Že mezi Machnínem a Svárovem u Liberce plánoval Hitler postavit obrovský silniční most jako součást dálnice z Berlína do Prahy. Nechal tehdy do prostoru u Nisy navozit obrovské množství opracovaných kvádrů z liberecké žuly, které tam zůstaly ležet.
Kdy
ž se v Praze po osvobození rozhodlo, že nad městem bude stát Stalinova socha, bylo tím zároveň rozhodnuto i o Machnínské žule, která měla přijít do základů. A cože jsem to viděl? Na vlastní oči jsem viděl, čemu dnes málokdo uvěří. Lidé se zastavovali, stáli v pozoru a smekali, když viděli přijíždět náklaďáky plné kamene pro stavbu Stalinova pomníku. Však i tenkrát, v té pražské hostitelské rodině nevěřícně kroutili hlavami, když jsem jim to vyprávěl. Ona Praha byla vždycky o trochu dál, než vesnice třeba na Liberecku.
Poslední den oslav v Praze byl zakon
čen velkým ohňostrojem a víte odkud jsem se na něj díval? Ze špičky boty Josefa Visarionoviče Stalina, kam jsem se vyškrábal s pomocí ostatních a odkud byl ten nejlepší výhled na prskající a práskající rachejtle mého mládí.
Po Stalinovi v Praze není dnes ani památky, ale pohlednice z vým
ěny s oním tramvajákem kus za kus v mé sbírce místo má a bude mít.