Když jsem se na počátku šedesátých let minulého století učil v liberecké Hedvě tkalcem, pokračoval jsem v tradici mých předků. O pár set metrů dál, u firmy Neumann, se tkalcem vyučil za 1. Republiky i otec. Mé tkalcování bylo součástí výuky na tehdejší dvanáctiletce – současném gymnáziu. Dělnická praxe budoucí „inteligence“. No, moc se ten záměr nevydařil. Jednou týdně jsme ráno v 6:00 stáli u prastarých stavů pamatujících rakouské mocnářství. Litinové umělecké konstrukce strojů a zařízení u nás budily značné rozpaky, ohromný hluk ochromoval myšlení. Z té doby si pamatuji detaily výroby, a to, že mi náramně chutnaly svačiny. Restrukturalizace strojového parku našich tkalcoven, sukáren a barvíren měla přijít teprve za 10 let při boomu našich textilek, který skončil tak nešťastně likvidací textilního průmyslu v Čechách po roce 1990.
Stále mám ve svém skromném archivu náborový letáček Textilany, závodu č. 1. Liberec z počátku 70 let minulého století:
„Víte, že Textilana je největším a nejmodernějším vlnařským závodem. Po celém světě jsou známy látky z Textilany. Obnovený strojní park dovolil zdvojnásobit výrobu. V závodě pracuje 30 kolektivů BSP (Brigáda socialistické práce – kolektivů plnící přijaté pracovní i společenské závazky). Zaměstnanci (200) mají možnost se rekreovat u Černého moře v Bulharsku nebo dalších 200 zaměstnanců v Táboře v Jinolicích. Průměrný měsíční výdělek v závodě je 1770 Kčs. A na základních výrobních strojích jsou výdělky zapracovaných jednotlivců přes 2000 Kč. Závodní zdravotnické středisko s vodoléčbou je jedno z nejlépe vybavených v celém okrese. Závodní jídelna podává denně až šest set druhů jídel a nakonec – na zajištění zvýšených úkolů přijme textilana nové pracovníky k doplnění pracovního kolektivu… Pojďte pracovat do Textilany.“
Obdobně pečovali o zaměstnance stávající i budoucí: Preciosa, Montážní závody, Hedva, Pozemní stavby, Tesla, PVT, LIPO, Severochema, Autobrzdy Hodkovice, Retex, Státní statek, Bytex, Severokámen, Plastimat, Liaz, Silka atp.
Vědí vaši potomci, kde jste dříve pracovali? Měli by. Už proto, aby byla zachována třeba i jenom ústní památka na dobu dosídlení pohraničí po Druhé světové válce. Rozvoj sklářského, textilního, chemického a strojírenského průmyslu tehdy dosáhl úspěchů, kterých dnes jaksi bez uzardění využíváme. Jedněmi ústy tuto dobu zatracujeme a zároveň zapomínáme, že dala smysluplnou práci lidem, kteří zde v tu dobu žili. Naši vnuci dnes pracují v průmyslových zónách jako „výrobci“ autosoučástek zahraničních vozů. Skutečný průmysl z Čech vymizel.
Už jen pro vzpomínku vezměte své děti a ukažte jim, kde vaši rodiče pracovali, kde se bavili, kde jste vyrůstali…
Žádné komentáře:
Okomentovat