Už
to vypadalo, že obec zemřela. Kdysi vesnice, jako každá jiná, živá, mrtvá,
rozvrácená, zdravá, nemocná je tu znova, zdá se, že je na nohou a dýchá….
Blízká i daleká, milovaná i zatracovaná. Dnes už to zní tak divně: „Odkud jsi?“
„Z vesnice.“ Vesničko má, chci bydlet ve městě.
Machnín,
Karlov, Bedřichovka, Hamrštejn. Tady někde se Liberec loučí v kotlině a
Nisa teče nížinou obloukem k Chrastavě, k hranicím mezi Polskem a
Německem na Odře a Nise. Žijeme krok od hranic v českých Sudetech… Už to
tak ani nikomu nepřijde. Jsme tady konečně doma, ve svém.
Sešli
jsme v prvním patře nad poštou v čase vánočním. Náplava i rodáci
zamilovaní do své obce, nad starými fotkami, kronikou, zápisy. Tajil se nám
dech a jihnul hlas nad rodiči, co tu všechno, dávno let zpátky dělali. Knihovna,
divadlo, kino, spartakiády, brigády, koupaliště, manifestace, bourání stavění,
školní akce, velká voda, kostel, hřbitov, turistika, červený kříž, hasiči, fotbalisti,
návrat k tradicím…
Stál
jsem v té velké místnosti a boty mi vrzaly. Naposledy jsem v ní byl
v roce 1957. Už je to víc 57 let. Vedle mne spolužák Jarda Kalenský. Oba
v pionýrském kroji, na levé ruce černou, smuteční pásku. Před námi na
stole fotografie zemřelého prezidenta Antonína Zápotockého a kondolenční
listina, kde přibývaly podpisy jeden za druhým. Smuteční hudba a davy machníňanů
vzdávající čest zemřelému už druhému dělnickému prezidentu Československé
republiky…
Stojím
na stejném místě téměř po 60 letech. Nic nepřipomíná dobu, kdy mi bylo deset a bylo
mi líto, že za chvíli mě vystřídá jiný žák naší machnínské školy. Nyní jsme tu
a říkáme si, jaké to bylo tehdy a tady žít…. Vzpomínáme a jako bychom to nebyli
my. Jak čas šel, obrousil ostré hrany spoů, jako by nebyly a vidíme už jen tu prazvláštní
tvář tehdejší doby. Máme to v povaze a odpouštíme si. Naše děti stejně už dávno
nevědí, co rodiče a prarodiče spolu tehdy měli. Žijeme, a mnohým živým i mrtvým
jsme dávno odpustili Horákovou, Slánského, kolektivizaci.
Vesnice
a my. Jak rychle běžel čas kolem nás! Co spolužáků už tu není, rodičů,
sourozenců, sousedů a známých. Kde jsou machnínské hospody, krámy, koupaliště,
pan Matouš, Wirnitzer, fotbalisti, národní správci, učitelé, machnínští
policajti, rolníci, drobní živnostníci, holiči Jůza, Studený, paní Lanková?
Herci místního ochotnického divadla, pan Kurka z knihovny, holubáři
Němeček a Paleček, včelaři Jílek a Reichl, herec a zpěvák Jirka Koutný...
Seděli
a stáli jsme v té velké místnosti bývalého MNV v pátek pátého prosince
roku 2014 na Mikuláše a čekali, co vše se bude dít. Mládí, ten čas jahod, malin a třešní nezralých přišlo
za námi, naštěstí jen pozdravilo a pohladilo po skráních všechny, co přišli.
Bylo nám moc a moc hezky. Byli jsme mezi svými, v obci Machnín, kousínek
od řeky Nisy co teče dole pod okny….
Žádné komentáře:
Okomentovat