Sousedé

Jsou tu a těžko si vybereme jiné. Tak trochu sourozenci, rodiče, ti, co už před léty odešli, co se v budoucnu nastěhují do sousedství…

Ano, těžko si vybereme, poručíme s kým sdílet jeden plot, chodbu za panelákovými dveřmi. Koho denně míjet, zdravit, koho poslouchat, vidět. S kým dýchat jeden vzduch, poslouchat, aniž to bylo řečeno nám osobně. Vidět, co vidět nemusíme, a přesto vidíme, cítit, zakopávat o co zakopávat nechceme. Ach, ti naši sousedé... Co sousedé, my! Oni jsou ti vysmátí, něco, jako by byli příbuzní. I oni slyší, co by neměli, vidí, sdílí naše prohry, vítězství. Sousedi milí…

A pokud tu jsou vády, chodba neumytá, boty uprostřed chodby, padající plot, větve, tráva, kočka či pes, co si dělá, co chce, je tu váda… Křik a stres. Rohožka odkopnutá, je tu cosi, co být nemá, hrubá slova. Čtvrtá cenová skupina. Podobná té bývalé, nádražní restauraci, kde polívka voněla až ven, ale kde i padla facka, jak při tancovačce na bále. Kde jsou bývalí domovníci důvěrníci, občanské výbory, co hlídali svá teritoria, aby se v nich sousedé neprali? To byla jen řečnická otázka. Od jisté doby, po revoluci v lidských vztazích, v dobách kdy jsme jí i věřili, se lidé vracejí a svá území si opět tvrdě kolíkují, psa učí novým. A tak se ze dvora, od boudy k boudě nese zlostný hlas psíků. Na plotě je nová cedule jako kráva – kdo je rychlejší, tady bydlím já a koušu…

Sousedé, to je i to vystávání u branky, klábosení za každého počasí, o čemkoli, až zebe tělo, chrastí kosti a brambory doma v hrnci na plotně už jsou bez vody. Sousedi jsou ale i dobří, téměř jak někteří rodinní příslušníci. Dá se s nimi vyjít, člověk se těší, že slečna pána potká a pár slov prohodí, očkem ohodnotí, nasaje pach intimního parfému, voňavého mýdla, čistého šatstva, kultivovaného, verbálního projevu.

Ne vždy, by si jeden zapsal do deníčku, co ho potěší a co by si rád z náhodného setkání na památku téhle chvíle uchoval. Navždy. Budiž, přeháním, stačilo pozdravit a pozdrav opětovat, pole, louku, kytku, sousedovi pochválit a jít…

 Milí, drazí sousedi, je to vždy individuální, kus po kusu, hlavně se neurazit. Vy, právě vy jste se nám povedli. Opravdu, bez legrace. Není nad dobré sousedské vztahy. Opravdu stačí pozdrav, pozvednout ruku, sklonit hlavu, lehce se uklonit, jak to dělali naši tatínci. Letmo se dotknout klobouku, jen málo, trochu cvrnknout ukazováčkem do stuhy. Dědové ještě prsty do špičky nakroutili knír a mlsně, jako staří kocouři mlaskli, když viděli krásné dílo přírody.