sobota 14. února 2015

Drobné mince a pár slov o nás

Patřím ke generaci konce první poloviny dvacátého století. Generace, která v dětství neznala televizi, počítače, mobilní telefony, lyžování v Alpách a koupání ve Středozemním moři. Tím je řečeno hodně.
Je malý zázrak, že řada z nás dosud žije, čte a píše dopisy, něco sbírá a stále s něčím otravuje. Sbírá i tak, že z předmětů sestavuje kolekce. Rusové to vše překládali jedním výstižným slovem - kolekcioněr. V jedné historické době spojili sběratele mincí a známek v jedno. Za posledního Mikuláše, ruského cara při nedostatku stříbrných mincí vytiskli ze silnějšího papíru známku, na jejímž rubu byl text o možném použití jako drobné mince… Nápad to nebyl úplně dobrý. Papír je papír a kovovou minci papírem nenahradíš.
Po měně v roce 1953 jsem měl takovou malou peněženku, kam se vešla jen nová krásná papírová tříkoruna. Jedna, nebo i tři. Bylo mi šest let a mít s sebou ve škole peněženku, to bylo panečku něco! Však mi jedna ze spolužaček záhy zcizila, peněz se zmocnila a peněženku hodila z mostu do Nisy. Jenomže netušila, že krádež je něco, co nemám rád.
Ředitel školy podrobil spolužáky výslechu, téměř jako by šlo o svévolné opuštění republiky. Kamarádi se vraceli z ředitelny a červenými dlaněmi, rudýma ušima a límci vytaženými vysoko nad temeno hlavy. Ač neměli co říct, soudruh ředitel, toho roku nový – na umístěnku z Prahy - si dal záležet. Druhá spolužačka se přiznala ve dveřích ředitelny hned potom, co se ta první při dotazování počůrala. Ředitel ji seřezal rákoskou a poslal pro maminku, která prodávala v trafice kousek od školy. Ta milou spolužačku zfackovala mezi námi přihlížejícími a šklebícími, radostně se pošťuchujícími, jako dav přihlížející popravám a lámání kolem o pár set let dřív na náměstí „De Greve“ v daleké Paříži.
Jó popravy, mučení a fyzické tresty. To si to lid obecný, včetně nás děcek, uměl užít… Potom se celá škola vydala hledat a lovit pod most mou peněženku. Vylovena byla delikventkou a předána mi byla se slovy: „Já tě jednou uškrtím,“ doprovázeno úsměvem děvy, co jí ještě nenarostly druhé zuby.
Jak by se taková kauza asi řešila dnes? Jistojistě za pozornosti spousty vysokoškolsky vzdělaných psychologů, TV Novy, Barrandova, Primy, ČT-24. Mám pocit, že by se zajímal i Brusel, norské Oslo, islamisti, péče o dítě, Klokánek, Jehovisti. Peněženku by v rozbouřených vlnách pod mostem nikdo nehledal na facebooku by mi vyhrožovaly ukřivděné Jihočeské matky…
Je zřetelně vidět, jak hluboko za ta léta klesla hodnota české koruny a pocit odpovědnosti za svěřené úkoly. I počty dětí v machnínské škole od té doby klesly ze 150 na počet prstů ruky a nohy. Ono se řekne drobné tři koruny, ale ve skutečnosti vysypete na stůl dějiny jedné epochy, jedné ne tak vzdálené doby, kdy i drobné mince, něco znamenaly.


Žádné komentáře: