Strýček námořník

To máte tak. Když se z kluka, co se narodil kousek od liberecké radnice stane námořník, důstojník 1.třídy a později i kapitán, někteří kolem mu to i závidí. Ne všem se splní jejich životní přání.

Vedle v Sasku už černé holinky podupávaly po kočičích hlavách sousední Žitavy a tatínkův bratr si prosadil, že tam půjde do učení a vyučí se, coby budoucí lodní mechanik. Děda prý jenom mávnul rukou, že strýček bude prvním mašinfírou na parníku, co popluje po Nise, a že je škoda, že se toho nedožije.

Hitlerovy holinky a norimberské zákony v uměle vytvořené sudetské župě vše obrátily naruby, ale strýc se ještě stačil vyučit, aby z něj byl lodní mechanik. Přesto, že mu bylo sedmnáct a moc neplánoval, ocitl se včas daleko za hranicemi v Anglii a prý dělal Angličanům starosti. Podílel se velmi aktivně na potopení lodi ,,Patrie“, což mimochodem zachránilo život spoustě lidí, co utíkali před vyhlazovacími tábory do Palestiny. Když jej Angličané pustili z vazby, tak jenom, aby oblékl znovu námořnickou blůzu a bojoval s Němci až do konce války. Byl mezi těmi, co prošli v roce 1945 oním slavným průvodem zahraničních vojáků po Václavském náměstí. A přitom znal sotva pár slov česky…

Ze strojníka lodních motorů zaoceánských parníků povýšil na prvního důstojníka a na rukávech mu postupně přibývalo pásek, které byly stále širší. Později, už jako vysoký úředník ministerstva námořnictví, aby nepřišel o kapitánský patent, musel občas na loď znovu plout po mořích. To pak z celého světa přicházely krásné barevné pohledy klukovi, co se taky narodil kousek od liberecké radnice, ale kterému scházela vize pokořit moře a oceány.

Co si přeji, že mi pošle napsal a myslel to doopravdy. Bylo mi deset a napsal jsem mu do Jokohamy v Japonsku, že chci vycpaného, aligátora – tak do metru. Poslal mi ho z Maracaiba, z Venezuely. V té době u nás nebyly pomeranče, chtěl jsem bedýnku pomerančů, ty velké z Izraele, z Haify. Přišly. Krásně zabalené, každý zvlášť v bedýnce po dvanácti kouscích. Bože, jak voněly! A chutnaly jako med.

Když byl v Rotterdamu psal, že tu mají největší trh s exotickými ptáky, zda ještě platí, když jsem mu psal o papouška, co umí mluvit. Že mi ho tedy posílá, ale učit mluvit ho musím já… Papoušek do Čech opravdu došel. Ale existovaly veterinární zákony, že nejprve musí do karantény. A protože to byl papoušek vzácný, buď jej vrátí, nebo, když táta nezaplatí a bude souhlasit, že jej dají do zoologické zahrady. A tak jsem se léta chodil dívat na mého papouška, co na lidi pokřikoval: „Dej mi pětník!“ Víc česky neuměl a kde se to naučil jsem se nedopátral..

Když strýček v roce 1968 přijel do Liberce, přijel prý domů. Tak mi to opravdu řekl a kdyby ta naše Nisa byla splavná, nejraději by tu postavil přístav, pověsil admirálskou uniformu na hřebík a Liberec by proslavil, co přístav první třídy. Nemohl se rozloučit a odjet.

Za strýčka ale opět rozhodly cizí vojenské holinky. Vrátil se tam, kam my jsme nesměli. Doma byl ale opravdu tady v Liberci. Strýček i teta už umřeli a sestřenice pracuje v nemocnici v poušti ve městě Berševa. Ta už je doma tam, mezi lidmi jednadvacátého století, kam občas dopadají palestinské rakety…..