Kdo ví

Náš domek si původní majitel postavil na konci 20. let minulého století. V těch letech se na to příliš nekoukalo, ale my už měli v domě splachovací WC. Nebylo pro malého kluka nic horšího, než zvednout ,,dřevěnou pokličku“ a podívat se dolů do útrob, kam vše padalo.

Nechci psát o tom, co děti děsilo, co dělat směly, a co měly přímo zakázáno. Dívat ano, ale otevírat parádní skříň – prosklenou zvanou skleník se nesmělo. A přitom tam bylo všechno. Stával jsem před těmi prosklenými dveřmi, prstem jsem ukazoval dovnitř a nahlas citoval maminku. Bylo mi pět a musel jsem si k delší a hlubší prohlídce přistavit štokrle, abych viděl víc. Bylo tam všechno a já nesměl. Nesměl jsem si na nic sáhnout.

Porcelánové tanečnice se sukněmi z bílého krajkoví. Psi, kočky, kachny ze skla a kouzelné miniatury z porcelánu. Spousta malovaných skleniček, co měly tenké nožičky, pár půllitrů s víčkem a s vybroušenými obrázky, a ač je nikdo nepoužil i spousta upomínkových popelníčků, pohárků na pití minerální vody v lázních. Svatí, tak dvacet čísel vysocí, mořské mušle, zvlášť hezké vánoční ozdoby. Koule, kde uvnitř padal na Sněžce sníh. Rámečky z ozdobného kovu s fotografie příbuzných. Medaile dědečka z první světové války, značkový servis na kávu, čaj, malované talíře, sošky z rozličného materiálu, suvenýry z návštěv poutí, Prahy a kopců, rozhleden a lázní, které příbuzní navštívili.

Nevím, na co jsem zapomněl, ale tam dole vespodu byly i drobné zbraně pruského vojáka, co si před sto lety ve spěchu zapomněl zabalit a tak u nás zůstaly. Dědeček, který rád vyprávěl, už o nich řekl tolik, že by se jen z těch slov dala postavit Babylónská věž. To tvrdila zas moje maminka.

Ještě nebyla televize a tak mě naši nechali dívat se do starých ilustrovaných knížek, do skleníku a snít dětské dobrodružné sny… Do skleníku mě přestalo bavit dívat se, když tam babička uložila zemřelého dědečka v urně. Nebyl tam dlouho. Kdosi, koho babička znala, jí polopatě vysvětlil, co je a co není morbidní.

To už jsem štokrle nepotřeboval, ale skleník jsem občas v zorném poli měl, to když se doplňoval přírůstky z daleké ciziny - pštrosí vajíčko, Eiffelova věž, gondoliéra z Benátek, opál z Austrálie, miniaturní lyže z Tater… Dnes, když kolem projdu se ani nezastavím. Je toho tolik, co musím, kde mám včas být.

 Skříň za to nemůže. Já a doba jsme se změnili. Skleník už navždy bude jen odložištěm lepšího nádobí, skleniček a lahví. A stěhovat se? Nevím, zda by i s tím vším vybavením neskončil mezi starým haraburdím. Tak zatím! Mějte se a nic nevyhazujte. Čas se pohybuje po spirále - jednoho dne se probudíte a kdo ví, dost možná nepůjde televize….