Víte, co jsem jako chlapec dělal
nejraději? Chodil tátovi naproti k autobusu, kterým se vracel
z továrny. Je už to víc jak šedesát let. Nikdo se nebál pustit malého
kluka samotného naproti tátovi dlouhou ulicí. Polovina minulého století byla
přeci jen bezpečnější, než léta o šedesát let později…
Všeho jsem nechal a běžel cestou od
kostela dolů, až k mostu přes Nisu. Před Braunerovým řeznictvím jsem to
strhl vlevo, až mě píchlo v boku. Zabrzdil jsem, zhoupl se v kolenou
a posledních pár metrů, zhruba tak od Táborských se mi za patami jen čoudilo.
Ukryl jsem se za rozložitou jabloní, tváře rozpálené do ruda. Když táta
vystoupil z autobusu dělal, že mne nevidí, to aby nějak neochudil rituál:
„Tati, mám tě rád!“ a skočil jsem mu kolem krku. Kolikrát mi spadla
z hlavy tehdy módní rádiovka. Táta ji nosil taky – nosili ji tehdy všichni
chlapi. Tak nějak to chodilo i třikrát do týdne u zastávky ČSAD v Machníně…
Vzdálená, pro někoho malicherná
příhoda mi přesto stále připomíná dávný čas, lásku a toleranci, kdy se i hříbě
učí vnímat, co se mu později vrací, na co jen stěží zapomíná. Tady se formuje
budoucí chování každého z nás k ženě, k dětem, rodičům odkázaných na
drobky lásky, co popadaly ze stolu. To docela malé obejmutí, pomačkání a vyzvednutí
do výšky se později vrací, jako ptáci z afrického exilu. Tehdy zbytná
slova jsou jako tětiva v nataženém luku, co zabrní v prstech, než šíp
vyletí k černému kruhu. Autosérum z vlastní krve,medikament, co léčí
bolesti zubů i artrózu…
Táto, jak moc jsi mi pomohl pochopit
dnešní svět! Svět, kdy je tak málo času na pohlazení, obejmutí a pevné stisky
dvou dlaní. Svět, který se už nepodobá světu hodnot, kterých jsme se dobrovolně
vzdali před řadou let. Vrací se závrať, pachuť hořkého sněhu a je jen na nás,
zda chceme zabrzdit, ohlédnout se a něco napravit… Nemusíme vše a doslova.
Nevěšme se nikomu kolem krku, má-li zlomenou klíční kost. To dost dobře možné
není. Dejme šanci dětem. Budou muset žít v jiném prostředí, než jaké
bychom jim přáli. Svět kolem je už ve všem jiný. Schází tolerance, váhy,
mincíř, s jejichž pomocí by šlo srovnat čas příští s tím dnešním.
Obejmout se snad už jenom na letišti?
To rodičovské s tátou, mámou nám
opravdu schází, a není nic, čím jej nahradit. Jsou věci v životě tak běžné
a samozřejmé, že nelze, než s nimi souhlasit. Říká se, že i domácí zvířata
vycítí atmosféru v rodině a adekvátně reagují. To by znamenalo, že
vzpomínají a vědí, co je správné a harmonické. Nevím, jakou schopnost
regenerace máme ještě my.
Něco mi říká: Synku, drž! Obejmu tě!
Nevyděsí se? Není pozdě „škemrat, doprošovat se“ pěkně po vzoru velkého
Brežněva hubana sem, hubana tam? Není pozdě reinkarnovat objetí jako dar,
hodiny, co měří čas, oči, které vlhnou, když dcera odchází bydlet o ulici dál?
Je krásné obejmout a vracet se. Proč nevzpomenout?
Žádné komentáře:
Okomentovat