Když
někde hoří, pak se dějí věci, o kterých hasiči nechtějí ani
mluvit. Před 142 lety vyhořelo skoro celé město Frýdlant v
Čechách. Hořely i dřevěné násady háků na strhávání
střech. Oheň byl všude kolem a síla plamene prý byla tak mocná,
že srazila lidi na dálku k zemi a šaty na nich v okamžiku
vzplály. Ani 22 stříkaček požár nezastavilo. 496 osob přišlo
o přístřeší, shořelo 97 domů. Co překvapilo, byla solidarita
s nešťastníky, kterých se ujali sousedé, pomoc okolních i
vzdálených měst a obcí po obou stranách státní hranice.
15. ledna roku 1973
vznikl požár č. p. 162 v Kryštofově údolí. V noci kolem třetí
hodiny náhodný chodec, dřív než stačil zavolat hasiče, byl
svědkem,jak požár přeskočil na další dům, kde byla
restaurace. Na pomoc se sjely 4 hasičské sbory z Liberce,
Kryštofova Údolí, Chrastavy a Machnína. Přes veškerou snahu se
nepodařilo požár uhasit.
Proč
hořelo? Otázka – evergreen těchto let. Odpověď – zazděný
dřevěný trám a vadný prasklý komín, ale i lidská nedbalost...
V domě, kde požár vznikl, se večer předtím promítal v kinosálu
film a v kamnech se topilo i po ukončení promítání, bez dozoru.
Škoda byla na tehdejší dobu vysoká – 440.000,-Kčs. Shořel dům
v centru obce, jeden z nejlepších celků lidové architektury v
celém okolí. Největší škoda ale byla dána tím, že vlastně
shořela budova tzv. Dědičné rychty, kde byla v 19. století
proslulá hospoda „U Clamovského Švýcarska“. V archivech se o
ní psalo už v roce 1614, samotná budova byla přestavěna v 18.
století.
Kryštofovým
Údolím procházela v době Karolíny Světlé pašerácká stezka
do sousedního Saska – shořela budova s „pašeráckou hospodou“,
o které se zmiňuje Karolína Světlá v povídce O krejčíkově
Anežce a v je zmíněna i v libretu „Hubičky“.
O deset
dříve shořel hotel na Ještědu. Když hoří horská bouda, tak
je to moc a moc smutné. A hoří-li na kopci, odkud je na ni ze
všech stran vidět, je to velmi emotivní, tragické a mluví se o
tom stále, dokud se nepostaví nová budova. Starý hotel byla
standardní budova s věží z kamene, dřeva, skla a cihel. Patřila
do prostředí Lužických hor, jako třešeň do ovocného sadu.
Ještěd,
jak jsem někde četl, je jedenáctou nejznámější horou v
Čechách. Hora českého pohraničí – Sudet - pro Čechy i Němce
je to kus historie a krásy přírody, symbol existence obou národů.
Dnes i architektury. Není a sotva bude u nás na severu větší
turistické atrakce, než „lanovkou na Ještěd“. Škoda, že
není vůle cestu od tramvaje k dolní stanici lanovky zkulturnit.
Ona i samotná budova a okolí by potřebovalo prosvětlit. Přece
jen už žijeme v 21. století.
Všude,
kde zahoří je to tragedie a stojí to velké peníze, nemluvě o
zmařených životech. Naše zkušenosti jsou dány požáry
textilek, kterých ubylo, ale vzpomínky na ně jsou stále živé.
Zazděných trámů v komínech sice ubylo, neubylo však hlouposti
těch, kteří usínají s cigaretou v posteli, odcházejí od práce
na střechách, aniž se přesvědčili, zda se někde neukrývá
otevřený oheň.
Přejme
si, aby naši profesionální i dobrovolní hasiči měli co nejméně
práce. A pokud už musí zasáhnout, aby byli úspěšní. Mějme na
paměti, že i oni ve své práci přináší oběti. I ty největší.
Žádné komentáře:
Okomentovat