My, kluci
z Machnína, známe Bedřichovku, jako svoje
boty. Před šedesáti a více lety nás oddělovala asfaltka, taková ta
poloprázdná líná silnice z Liberce do Chrastavy. Další vedla za kostelem
od Mrázků k Sedláčkům, k památné
lípě, kde byli biti husité a dál, po břízky a souvislou linii bunkrů – řopíků,
co ještě za našeho mládí voněly novostí.
K té lípě,
co stojí při cestě z Machnína do Chrastavy. Ta je v pořadí nejméně
třetí. Kousek od ní bylo epicentrum břízek,
co vyrostly v místech pozemních prací Hitlerem připravované autostrády
Berlín - Praha.
Dnes už
z toho, o čem mluvím, není co k vidění. Nalámaný kámen zmizel
v podstavci pro Stalinův pomník v Praze a jediná patka monumentálního
přemostění údolí Nisy se dosud krčí naproti Němečkům přímo pod státní silnicí.
My si užívali cestou na Bedřichovku uměle navršené kopce úrodné zeminy, která
byla shrnuta do několikametrových vyvýšenin podél zamýšlené dálnice. Tak jsme
ji vnímali my, kluci, až po dnešní rybníček Oko, dříve něco jako přírodní
útvar, jezírko v pískovém podloží břízek, přesliček a nádherného koupání
tehdy daleko od hlavní silnice .
Líná cesta, co
oddělovala Machnín od Chrastavy. Opravdu, v oněch čtyřicátých – padesátých
letech tudy projíždělo sotva pár aut. Nákladní doprava byla a je přeci i dnes
levnější po železnici. Přejít silnici
byla pro nás hračka. Varováni rodiči jsme byli především před prolézáním bunkrů
a hledáním munice a zbraní v jejich okolí.
Do lesa vedla
jediná cesta a to pod Bedřichovskou hospodou. Ta měla i jméno spojované
s městem Hamburkem. Chátrala tak, že tehdejšímu vedení okresu stálo za
námahu prosadit její rekonstrukci v souvislosti s rozšiřováním a
úpravou silnice (13) polskou firmou Budimex.
Bedřichovka, to
byl především domov mých kamarádů, spolužáků z machnínské školy. Většina
z nich byla německé národnosti, ze smíšených manželství. Bedřichovka byla
ještě víc než Machnín, se kterým byla těsně spojena, komunistickou baštou
Liberecka za 1.republiky. Několik nocí tu přespal i Klement Gottwald, lídr
předválečných komunistů. Rovněž tu žila
nějakou dobu jeho žena. Ukrývali je tu místní Němci, komunisté. Po válce
nemuseli do odsunu a jejich děti s námi chodili do spádové machnínské
školy.
Na Bedřichovku,
na kraj lesa, se vozil komunální odpad z celého okolí. Byla to doba
ekologického temna, za kterou se dnes stydím, ale věřte nevěřte, dnes, víc jak
po 50 letech, po těch desítkách černých skládek nenajdeme ani památky.
Milosrdná příroda vše zakryla napadaným listím, vše skryla zem, kterou
z kopce přinesl vítr a voda.
Když Bedřichovka,
tak už asi deset let se můžeme pochlubit opravenou kapličkou při vstupu do bedřichovského lesa. Pamatuje
Napoleona, jeho prohru v Rusku, ruské kozáky jako později rudoarmějce,
naše vandaly, kteří ji dokonale
zdevastovali. S maminkou jsme mnohokrát přinesli z domova do vázy na
oltářík květiny a vypraný bílý ubrus na
stůl.
Uprostřed lesa,
daleko od stavení Bedřichovky měli naši vojáci muniční sklad. V lese
rostly borůvky a houby, dnes u lesa rostou rovněž nové, krásné domky. Před nimi
stojí krásná nová auta, motorky. Za mého mládí jsem tady nic takového nikdy
neviděl. Bedřichovka je, řekl bych dnes módní záležitost těch, co na to mají. Z
jedné bývalé nejchudší části okresu
vyrůstá její výkladní skříň.
Žádné komentáře:
Okomentovat