Usínají
a snad je nic nebolí... Mám tolik přátel, kteří odcházejí a pokaždé je to
stejné… Bolí to mě, vás, nás, co zůstávají. Odcházejí ti dobří. Není to
spravedlivé. Odejít musí každý a není kam se skrýt...
Má
první živá hudba byla ta, co doprovázela pohřební vůz do kopce ke hřbitovu a
hrála nad otevřeným jícnem, odkud se odchází na onen svět. Vše jsem ve věku
pěti – šesti let bedlivě sledoval z domu pod hřbitovem, kde jsme bydleli. Blíž
jsem nesměl. Ostatní byli za záclonami, já si okno otevřel, vyšel na terasu a
chtěl zamávat, rozloučit se, postěžovat si, proč nesmím na hřbitov s nimi.
Místo toho mi ukazovali právě narozené řvoucí juniory v kočárcích.
Kolem
nás jede kočár tažený koňmi, za okny mezi věnci leží truhla a v ní někdo, koho
znám a byl na mě milý. Už ho prý nikdy neuvidím. Bylo pár let po válce, Hitler
zdecimoval tetičky a strýčky, rodiče mých rodičů, daleko odsud, kdesi v Polsku,
bez hudby, bez pohřbu, bez truhel, spáleni jen tak. Živí se trápili tím, že
přežili...
Bylo
po válce a o smrti mluvil každý. Kolem bylo mnoho vdov a dětí, mých kamarádů,
co měly jiné, už druhé tatínky. Němci od nás odešli a hřbitovy náhle zpustly.
Češi měli své mrtvé povětšinou jinde,
doma, tam, odkud do Sudet přišli. Tam jezdili na dušičky, do vnitrozemí, jak
sami říkali.
O
to víc jsem prožíval každý nový funus na na machnínském hřbitově, který jsem
měl z první ruky za oknem přes ulici. Před vraty hřbitova stály proti sobě dvě
velmi festovní lavičky. Na jednu z nich
funebráci položili truhlu s nebožtíkem a odtud ji nesli k vykopané jámě. Tam se
řečnilo a hrála hudba.
My
kluci jsme dovnitř hřbitova nesměli. Zajímalo nás, jak končí věnce, kytky,
svíčky, kterých tam byla přehršel. Však taky po pár dnech se vše uklidilo a
vyhodilo za zeď. Samo sebou za naší klukovské účasti. Zájmy tehdejších a
dnešních kluků nelze dost dobře srovnat. My měli pokaždé čas. Nepamatuji, že by
někdo po odpolednách někam jezdil, cosi trénoval, docházel na kroužky čehosi.
My jsme znali všechno o životě, ale i o smrti. Dívali jsme se přes záda
hrobníkovi, když pracoval. A že jsme měli i spousty sourozenců, věděli jsme,
jak doma umírají lidé, staří, mladí, nemocní....
Se
smrtí se dá jen těžko žertovat. Lidé tehdy, za mého mládí, nosili smutek,
černou pásku na paži a navzájem si hodně pomáhali. Nešlo jít, zavřít dveře na
zámek a klíč od vrátek zahodit. Co chvíli někdo přišel. My děti ani neťukaly,
řekly si o namazaný krajíc, pomohly, došly do kůlny pro dříví. Když někdo
umřel, byla to informace, o které jsme jako kluci věděli první a o které se
mezi dospělými dlouho mluvilo. Snad jenom o svatbách se mluvilo víc.
Dnes,
kdy stárneme všichni, je náš odchod čím dál častější. Vzpomínejme a poděkujme
těm, kteří nás životem provázeli. Všichni jsme na cestě. Jedna končí a druhá,
ta příští, nás povede zas někam jinam. Určitě nezapomeneme na to, co bylo
krásné. To druhé, ať vezme čert.…
Žádné komentáře:
Okomentovat