středa 17. února 2016

Sbírání a spousta otázek kolem toho


                Sbírala moje babička, sbíral dědeček, sbírala moje tetička, sbírám já už aspoň padesát let… Sbírat… Trošku to koresponduje s významem slov – nic nevyhodit. A tak díky babičce a její babičce máme doma selské hodiny, které tehdy, za Marie Terezie, když přestaly být moderní, někdo uložil na půdu. Zrekonstruovány po dvě stě padesáti letech patří k ozdobě mého dnešního parádního pokoje.

                Není každý milovníkem starých krámů, ne každý hledá po půdách, na blešácích, nebo na aukru, čím by obohatil svou sbírku. Sbírání je záležitost, která je návyková a leze do peněz. Vyžaduje fyzickou zdatnost a znalosti v daném oboru. Maminka pěstovala domácí květiny, něco si o nich přečetla a stala se poradkyní všech sousedů z okolí. Když se jí někdo zeptal, jak se dostala ke sbírání právě těhle kytek ohradila se, že nic nesbírá, že jenom chtěla, aby jí kytky nehynuly, proto si o nich něco přečetla. Žádné sbírání, jen potřeba. Tak podobně začínala řada z nás. Bylo potřeba pokračovat v tom, co začal někdo z rodiny před námi. Chce to ale nebýt zkušeným za osla, něco se o krásných věcech dozvědět, nastudovat mnohé předem.

                Začalo to v polovině 60. let minulého století blešáky a uvolněním politického uspořádání v Evropě. Začalo se jezdit na chalupy, do spřátelené ciziny i na koncerty, začalo se leccos pěstovat, koníčkařit. Jako houby po dešti se začaly plnit sály stolky s haraburdím, o kterém se vám ani nezdálo. Knížky, pohledy, známky, vojenské věci, obrazy, porcelán, dětské hračky.

                V Liberci v polovině 60. let vznikl Hobby-klub, později zastřešen Československým svazem mládeže. Členové se scházeli v liberecké restauraci Střelnice, později na ostrůvku libereckého nádraží, v Klubu Plastimat, v pavilonu A LVT, v České besedě. Kam také jinam za těmito kuriozitami? V Liberci byl jeden antikvariát a jedny starožitnosti.

                Po roce 1989 nastal úpadek návštěvnosti bleších trhů a to celostátně. Nová doba dala vzniknout několika mamutím bleším trhům, ale i ty postupně ztrácely na návštěvnosti zrovna tak, jako  setkání členů klubů sběratelů kuriozit poklesem členské základny. Na vině není jen pohodlnost  a stárnutí členů, nebo až horentní ceny starožitností, ale možnosti elektronických tržišť, například Aukra. Tam velmi často nemusíte mít vůbec žádné znalosti a přesto prodáváte či koupíte až překvapivě snadno. Že každá mince má dvě strany se dobře ví, přesto i zde existují překupníci, nenasytní obchodníci z kamenných obchodů, kteří o sobotách a nedělích nelení a zvyšují si své příjmy na kdysi jen amatérských sběratelských akcích.

                Internetové sbírání  s sebou nese i riziko, že vám partner pošle za předem akceptovanou částku ne objednané hodiny, ale cihlu. Dá se říct, že ač se počet sběratelů za 25 let podstatně snížil, zvýšila se odborná znalost sběratelů. Vycházejí úžasné knihy o sbírání v různých oborech. Stále jsou otevírány nové a nové výstavy těch nejúspěšnějších. Dá  se říct, že současné sbírání je už ale víc profesionální než amatérské. Téměř neexistují kroužky mládeže, mladí mají jiné zájmy.

                Mám strach o ty velké, krásné sbírky hodinek, mincí, obrazů a grafiky. Co se s nimi stane, až jejich majitele zemřou? Je tu nebezpečí, že skončí v zahraničí na pultech obchodníků se starožitnostmi a my se tak zbavíme části naší krásné historie. Přijďte se mezi nás aspoň podívat. Možná, že i vy přijdete na chuť sbírání. Je to vzrušující a nikdy nekončící příběh o nás, o věcech kolem, který dotváří naši povahu,  naši tvář.

Žádné komentáře: