Jedna z mých
babiček byla z Čech a tam soška svatého Floriana hlídala stavení, co
stavení. Jižní Morava, to je zase o malování na omítkách. Něco víc, než prázdné
venkovní stěny, které jinde převládají. V padesátých letech se
na nových omítkách zdí škol a institucí objevoval symbol – pro co žít:
holubička míru, krásné děvče, voják, co nás chrání, když spíme, drobná
plastika. Pokus nahradit velké, drahé sochy a sousoší něčím v lidských
rozměrech, pokud to nebyla socha osvoboditele.
Města kolem toho
mého si začala všímat svého bezprostředního okolí a začaly se dít věci. Tam,
kde byla lavička jen v létě, je náhle taková, co vydrží i zimu a ještě je
zdobena drobností, co vám zvedne náladu. Ty drobné plastiky, co silně připomínají
kov, jsou náhle vidět všude v sousedních městech. Však také máme umělecké
školy, jejichž absolventy bychom mohli dláždit. Jen je u nás těch jejich
výtvorů na veřejnosti jak šafránu.
Konečně skončilo
„Spacium“, podnik pro ty nejznámější co si je mohou dovolit koupit. Nastal čas,
kdy by se mohl dát prostor i těm, co nechtějí za svá díla statisíce. Město by
zkrásnělo, omládlo, bylo by veselejší. Schází nám úsměv a kde si sednout, kam
si dojít si na WC, přečíst noviny, dívat se na svět kolem nás. Bývaly časy,
v dobách LVT, kdy město krásnělo výlohami, doprovodnými akcemi. To vše je
pryč, nahrazeno předvolebním kláním stran o místo nového hejtmana, primátora,
radních…. A tak jde hodně věcí stranou, často i těch, co by mohly být městu
ozdobou.
Už asi pět let se
s vámi dělím o návrat „ukrývaných“ soch kamkoli zpět do města. Neptunova
kašna je konečně zpět před radnicí. Baroko z farské zahrady by už mohlo
být v budoucím centrálním parku Liberce, nebo kdekoli jinde v centru
města. Severočeské muzeum má další sochy v depozitu, které, vráceny do
města, by se staly skutečnou atrakcí. Obrazy i sochy mohou přeci vystoupit ze
svých podstavců a mohou se stát menšími expozicemi v obchodních centrech,
galeriích, které ve svých vyšších patrech zejí prázdnotou. Neodrazují staré
klasické budovy s miliony schodů mladé rodiny s dětmi od návštěv muzeí a
galerií, v té nám známé podobě? Nepřijdou se právě oni podívat na obrazy i
do výstavní síně v obchodních megacentrech? Já i vy budeme jistě rádi
chodit na klasické výstavy do stávajících nádherných budov, ale mnozí mladí
mohou mít i jiné názory. A drobná plastika v parcích, na zastávkách MHD,
na náměstích, na nádraží, před zdravotními středisky mohou vyvolávat pocit, že
tu jde naším vyvoleným zástupcům i o něco víc, než o jejich zvolení na příští 4
roky.
Dřív tu byly
nadace bohatých, domky postavené pro chudé, kteří si nevydělávají tolik, aby
měli na vilky bohatých spoluobčanů doma a u moře. Sochy a sousoší, jako díky za
uzdravení, ukončení epidemie. Dodnes stojí, a pokud jsme nedali souhlas
k sundání měděné donátorské cedulky, víme, kdo byl mecenáš. Ti přeci mohou
být i dnes mezi námi. Musí dávat jen fotbalu? Politickým stranám? Dejme jim
prostor k nadaci pro mladé umělce našeho města, kraje a vystavujme trvale
jejich práce, poděkujme jim. Navštivme jiná, sousední města a poučme se, jak se
to dělá. Okrášleme město drobnou plastikou, bronzu není nikdy dost a laviček
taky. Dejme víc na důchodce a na to co říkají. Budou volby a řada z vás
jistě touží opět zasednout do poslaneckých lavic, pokud si ovšem nechcete od
vašich starostí odpočinout a sednout si na lavičky společně s námi důchodci,
kteří do všeho kecáme…
Žádné komentáře:
Okomentovat