Vážím 120 kilo.
Bylo mi deset, nebo patnáct let a pořád jsem nemohl přibrat. Matka mi pokaždé
kupovala vše o číslo větší, v domnění, že
začnu růst a přibírat na váze. Já byl se světem kolem mé osoby
spokojený. Rostla mi pouze chodidla. Boty? Už v té době to znamenalo hledat a
mít štěstí. Tak velké boty prostě v krámech neměli.
Jídlo. Říká se,
že někdo je jenom na jídlo. Já tedy nebyl. Po válce bylo hrozně moc lidí
hubených, látek bylo málo, tudíž hodně lidí chodilo v přešívaném. No, poslední
móda to nebyla. Mohl bych pokračovat. Čeho bylo víc a já si míň všímal, když mi
pořád někdo u stolu říkal – jez. Lidé byli k sobě jiní.
Válku jsem
nepoznal. Pro mou rodinu byla tragická,
ale potom, co zmizelo zlo, lidé se družili a radovali rádi společně. Jak to
lépe vyjádřit? Jednoduše. Když někdo vstoupil do nějakého spolku, tak tam byl
aktivní, když šel na fotbal, tak fandil fotbalu, když se šlo na brigádu, tak se
na náklaďák sotva všichni vešli… Ano, to byla ona padesátá léta, která později vedla
i k deziluzi z vývoje, kam naše společenské zřízení směřuje.
Každá revoluce
vytváří iluzi náprav, změn, které nedopustí opakování chyb a vyhne se
předchozím nedostatkům. Vzpomínám, že o desítky let později Václav Havel říkal,
že naše republika nebude v žádném vojenském paktu, že zámek Lány, bude
sloužit lidu a ne jako prezidentské sídlo, tak zprofanované. Slyšel jsem to
opravdu? Nebyla to jen iluze? A právě proto, aby nebyla, přicházejí pravidelné
demokratické volby, které žel nepřinášejí úlevu a neřeší porevoluční dobu,
euforii a nadšení milosrdných lží
polopravd mého života.
A tak se kolem mě
v době mého mládí ztráceli příbuzní, kteří nevěřili v udržitelnost
sousedského nadšení a emigrovali. Lidé, které jsem znal z Nové čtvrti naší
vesnice, a které pro politickou odlišnost jiní lidé zavřeli. V rádiu
hrávali pochodové písně, v kinech filmy produkce republik SSSR, které nám
byly nesrozumitelné. Cvak a je tu doba mobilů, plochých TV obrazovek, počítačů.
Levicových a pravicových vlád. Jídla jsou tu tuny, které končí ve stoupě, lidé
mají obrovské osobní dluhy, existuje něco, co jsme neznali – bezdomovci.
Zavrhli jsme plánování ekonomiky a Čína na něm staví nejsilnější ekonomiku
světa. Svět ohrožuje Irán svým jaderným programem, nafty je tolik, že ji nikdo
nechce, migranti, mladí muži v milionových počtech opouštějí své země
modlící se směrem k Mekce a hledají nové země, kde se uplatní nejen na trhu práce…
Náš svět páchá
hromadnou sebevraždou přemýšlením, jak se těchto lidí zbavit. Dnes nejsou
padesátá léta, kdy gastarbaitři (čti migranti) ze Španělska, Portugalska,
Itálie a Turecka postavili na nohy NSR. Těm dnešním lidé v naprosté
většině nevěří, míchají do migrace náboženství, dávají si podmínky, za kterých
budou tolerovat kulturu, která se jich ujala.
To jsou problémy, které s nimi přicházejí.
Nepřejídali jsme
se, jídlo se nevyhazovalo. Lidé se opět bojí mluvit – bojí se, že přijdou o
práci. A pokud prezident hovoří jazykem většiny z nich, pokaždé se najde
purista, který nabádá hlavu státu před ztrátou prestiže v zahraničí.
Politici se snaží obhájit těžko obhajitelné a Evropská unie je den ze dne méně
oblíbená, euro kdesi daleko za obzorem…
Jím, čím dál víc.
Nevím, zda si metabolismus rozházím, vím ale, že jídlo se kazí… A přitom
v Africe, co vím, tak mají především s jídlem problémy.
Žádné komentáře:
Okomentovat