úterý 23. února 2016

Vážím víc, než chci


                Vážím 120 kilo. Bylo mi deset, nebo patnáct let a pořád jsem nemohl přibrat. Matka mi pokaždé kupovala vše o číslo větší, v domnění, že  začnu růst a přibírat na váze. Já byl se světem kolem mé osoby spokojený. Rostla mi pouze chodidla. Boty? Už v té době to znamenalo hledat a mít štěstí. Tak velké boty prostě v krámech neměli.

                Jídlo. Říká se, že někdo je jenom na jídlo. Já tedy nebyl. Po válce bylo hrozně moc lidí hubených, látek bylo málo, tudíž hodně lidí chodilo v přešívaném. No, poslední móda to nebyla. Mohl bych pokračovat. Čeho bylo víc a já si míň všímal, když mi pořád někdo u stolu říkal – jez. Lidé byli k sobě jiní.

                Válku jsem nepoznal. Pro mou  rodinu byla tragická, ale potom, co zmizelo zlo, lidé se družili a radovali rádi společně. Jak to lépe vyjádřit? Jednoduše. Když někdo vstoupil do nějakého spolku, tak tam byl aktivní, když šel na fotbal, tak fandil fotbalu, když se šlo na brigádu, tak se na náklaďák sotva všichni vešli… Ano, to byla ona padesátá léta, která později vedla i k deziluzi z vývoje, kam naše společenské zřízení směřuje.

                Každá revoluce vytváří iluzi náprav, změn, které nedopustí opakování chyb a vyhne se předchozím nedostatkům. Vzpomínám, že o desítky let později Václav Havel říkal, že naše republika nebude v žádném vojenském paktu, že zámek Lány, bude sloužit lidu a ne jako prezidentské sídlo, tak zprofanované. Slyšel jsem to opravdu? Nebyla to jen iluze? A právě proto, aby nebyla, přicházejí pravidelné demokratické volby, které žel nepřinášejí úlevu a neřeší porevoluční dobu, euforii a nadšení milosrdných lží  polopravd mého života.

                A tak se kolem mě v době mého mládí ztráceli příbuzní, kteří nevěřili v udržitelnost sousedského nadšení a emigrovali. Lidé, které jsem znal z Nové čtvrti naší vesnice, a které pro politickou odlišnost jiní lidé zavřeli. V rádiu hrávali pochodové písně, v kinech filmy produkce republik SSSR, které nám byly nesrozumitelné. Cvak a je tu doba mobilů, plochých TV obrazovek, počítačů. Levicových a pravicových vlád. Jídla jsou tu tuny, které končí ve stoupě, lidé mají obrovské osobní dluhy, existuje něco, co jsme neznali – bezdomovci. Zavrhli jsme plánování ekonomiky a Čína na něm staví nejsilnější ekonomiku světa. Svět ohrožuje Irán svým jaderným programem, nafty je tolik, že ji nikdo nechce, migranti, mladí muži v milionových počtech opouštějí své země modlící se směrem k Mekce a hledají nové země,  kde se uplatní nejen na trhu práce…

                Náš svět páchá hromadnou sebevraždou přemýšlením, jak se těchto lidí zbavit. Dnes nejsou padesátá léta, kdy gastarbaitři (čti migranti) ze Španělska, Portugalska, Itálie a Turecka postavili na nohy NSR. Těm dnešním lidé v naprosté většině nevěří, míchají do migrace náboženství, dávají si podmínky, za kterých budou tolerovat kulturu, která se jich ujala.  To jsou problémy, které s nimi přicházejí. 

                Nepřejídali jsme se, jídlo se nevyhazovalo. Lidé se opět bojí mluvit – bojí se, že přijdou o práci. A pokud prezident hovoří jazykem většiny z nich, pokaždé se najde purista, který nabádá hlavu státu před ztrátou prestiže v zahraničí. Politici se snaží obhájit těžko obhajitelné a Evropská unie je den ze dne méně oblíbená, euro kdesi daleko za obzorem…

                Jím, čím dál víc. Nevím, zda si metabolismus rozházím, vím ale, že jídlo se kazí… A přitom v Africe, co vím, tak mají především s jídlem problémy.

Žádné komentáře: