Rekapituluji a vzpomínám. Inspirací
jsou mi fotky s rodiči a prarodiči, školní, z brigád, z vojny, ze svatby, s
přáteli, z dovolených, výletů, z pohřbů, z naší zahrady.
Fotka z první třídy. Vzadu za námi
na nástěnce Stalin. Vypadáme jako malí horníci, červení mravenci. Pusy
otevřené. Někteří to nestihli, jiní, jako já,
nemohli ráno dosnídat. Další se báli jít o přestávce na WC čůrat na
stěnu školních záchodků natřenou dehtem. Někteří byli stále špinaví od
inkoustu z nestabilních kalamářů a z
per, která dělala kaňky všude.
Spartakiáda a cvičení s krychlemi už
stála za pěknou fotku, i když to byla jen oblastní v Chrastavě. Já a košík hub,
co jsem našel s mámou v lese na Bedřichovce. Byl s námi spolužák Petr Mrázek,
na fotce se držíme kolem ramen. Později, tak za třicet let figuroval v obžalobě
své manželky, která vraždila své právě narozené děti.
Na jiných fotkách z té doby
včelaříme s Rudou, s Jardou sázíme stromky na Smědavě, s Milanem chytáme ryby,
s Jardou Tržickým na chmelu jíme z jednoho ešusu. S Pavlíkem plaveme napříč
Souší a s Fořtem lezeme do bunkrů a hledáme starou munici. Na dalších fotkách
cvičím našeho ruského chrta barzoje. Na další tlačím kolo Eska. Spadl mi řetěz,
a aby to nebylo málo, píchl jsem a při pádu na zem si rozbil hodinky. Prasklo
sklíčko a přetrhl se mi řemínek.
První fotka s děvčetem. Já v
uniformě vojáka, ona v letních šatech, vlasy po ramena... Malér je v tom, že si
už nevzpomenu na její jméno. Podle toho, že jsem byl v uniformě, psal se rok 1966. Už je to víc, jak 50 let. Fotky
z Bulharska, ze Šipky vysoko v horách, další ze Sofie, z Ruska, Německa a z
Itálie. Z pionýrského tábora, kde jsem už jako vedoucí, z brigády, kdy jsem
prodával nanuky na LVT. Z mé druhé svatby. Z Londýna fotky nemám, neměli jsme s
Alenou na ně. S mou druhou paní z úřadu v Chrastavě, s mámou a tátou všichni,
taky můj syn Jakub.
Žena mi umřela rok po té, co se nám
narodila dcera Eva – Sára. Jsem s nimi u fotografa a na fotce jsme naposledy
všichni tři. Mám ještě fotku, když přebírám diplom z vysoké školy, když skáču z
břehu do přehrady. Z bývalého režimu, když přebírám vysoká svazácká
vyznamenání. Z rozlučky, když odcházím do důchodu.
Mám fotku z veřejného čtení, jak se
podepisuji a čelo se mi přitom rosí. Ze svatby Evičky na liberecké radnici. S
mou přítelkyní Janou, se kterou jsme už téměř 17 let, jak hladíme z obou stran
psa Vilínka. Jak pracuji na zahradě, sedím v autě, nesu tašku s nákupem.
Tak nějak bych popsal svět kolem mé
hlavy. To věčné focení, hezké i špatné fotky. Nechlubím se. Byl jsem jako vy
všichni kolem, o nic horší, lepší určitě ne. To je vlastně taková má malá
zpověď na kousku lesklého papírku. Životopisné údaje, vyplněný dotazník před
cestou do ráje...
Žádné komentáře:
Okomentovat