Už jenom to, že se podobá té
vídeňské je těžko odpustitelné... Budova je hezká, i když trošku těžkopádná. S
jinou se těžko srovná. Je, jak říkali Češi, co přišli po pětačtyřicátém, trošku
moc německá. Má, jako všichni, svá dobře ukrytá tajemství. Nezažila vždy léta
jednoduchá. Dvě války, hlad, národnostní nepokoje. Němci se stali dominantními
i na zdejší radnici, která se stala jednou z bašt poněmčení celé oblasti.
Bylo to celkem jednoduché. Z jedné
strany kopce Němci, Češi z druhé strany, původně Sudety – české pohraničí.
České jen na papíře. Němci rozhodovali o tom, kdo zde dostane práci, kdo uživí
rodinu, kdo koho pošle do škol. Základní školy byly zdarma, české až do vzniku
republiky neskutečně potlačované, tak jako český jazyk vůbec. Kdo z Čechů chtěl
od života více musel němčit, volit, mluvit, bavit se tak, aby nepopudil
zaměstnavatele, povětšinou Němce. Je div divoucí, že za těch víc jak 700 let,
co zde byli Němci, tu ještě zůstal někdo, kdo četl, psal i mluvil po našem.
Za obrození českého národa v 19.
století můžeme poděkovat spolkům, které se i v našem regionu snažili postavit obě řeči na stejnou úroveň,
obnovit české školství, kulturu. Tomu
bránili Němci, kteří v činnosti
spolků viděli ohrožení svých zájmů v Sudetech. První světová válka a vznik
Československé republiky znamenaly konec snah německých separatistů o
odtržení území od právě vzniklé ČSR a
vytvoření součásti Rakouska z provincie Deutschböhmen.
Tehdy se mezi sudetskými Němci
prosadil do čela separatistů rytíř Lodgman von Auen (1877-1962) a stal se
ikonou těch, co chtěli samostatnost. Co o něm víme? Predikát dostal za císaře
Rudolfa II., k nám přišel ze západní Evropy a pracoval jako právník. S mým
dědečkem v roce 1915 narukoval jako jednoroční dobrovolník do 1. světové války
a oba tu „velkou“ válku přežili. Tehdy se jejich cesty rozdělily.
Rytíř se stal představitelem
separatistů, kteří se chtěli odtrhnout od ČSR. Vždyť české vojsko vstoupilo do
Liberce až těsně před Vánocemi 1918 z Ještěda, kde týdny vyčkávalo, než
obsadilo Liberec. Můj dědeček se stal styčným důstojníkem československé
vojenské rozvědky v Berlíně. Rytíře Lodgmana von Auen zradili sudetoněmečtí
podnikatelé, továrníci v čele s rodinou Liebiegů, kteří se z ekonomických
důvodů rozhodli podnikat v ČSR. Odtržení jim nezaručovalo zisky a tak své
soukmenovce, lidově řečeno hodili přes palubu...
Je zajímavé, že rytíř z Augenů, pan
Lodgman patřil k umírněným separatistům. Nikdy nedosáhl „slávy“ těch, co měli
přijít - Henlein, K. H. Frank. Nikdy se nestal tím, kdo by chtěl vyhladit
Čechy, Židy. Po osvobození Rudou armádou po roce 1945 odešel nejdříve do ruské
zóny v Německu, později, v roce 1960, na západ. Byl oceněn řadou poct včetně
Evropské ceny Karla IV. Téhož ocenění se dostalo i prezidentu české republiky
Václavu Havlovi a dalším.
Žádné komentáře:
Okomentovat