Je tomu moc let, co jsem chodil do
školy. Byli jsme hýčkané děti. Děti, co se narodily, pro mír a už nikdy pro
válku. To unisono pěli nejdřív Beneš a potom Gottwald. Rodiče, nás měli spíš
pro práci v domě, na poli, u domácích zvířat.
Bylo po válce. Pokud jste pozdější,
pak doporučuji filmy pro pamětníky, ty budovatelské. My v nich ještě nehrajeme,
ale rodiče, tety a strýcové ano. Často věrná podoba - hubení. charakterní,
přísní, zamilovaní, svedení.
Tenkrát byl svět o jiném, než ten
zdejší. Co si to vymýšlím...? To bych si nedovolil. Jen se podívejte do fotoalb
z let poválečných. První pětiletky, nenávist k prezidentovi USA Trumanovi,
bičování černochů v Americe a grandiózní úspěchy v realizaci elektrifikace a
zásobování vodou vzdálených krajů SSSR. Svět byl plný třetího světa, Číny,
Indonesie, Indie, Násira, Mao Ce-tunga, Tita. Byl to bájný svět Železné opony,
světových krizí, řinčení jaderných zbraní a probouzení Afriky. Nám dětem to ani
nepřišlo. Hračky z Ruska, pohádkové knížky plné optimismu, zájmové kroužky včelařů,
rybářů a hasičů, cvičení, pionýr. Vše naprosto jednoduché. Prvních deset let bez
televize, všechno s lampami, žádné tištěné spoje, malé obrazovky, žádné mobily,
vše jednoduché.
A my? Žádní buřti, žádná obezita. V
tělocvičně až na výjimky všichni kozu přeskočili, vyšplhali, doskočili, běželi.
Na tělocvik nás měl na Husovce hubený asketa, učitel Sobotka. Nepamatuji, že by
se vztekal s nějakým buřtem, co by se zadýchal, neskočil, netrefil se do
koše... A to sám byl olympionik z té slavné Berlínské v roce 1936...
Na vsi se u nás chodilo k hasičům,
navečer cvičit do školní tělocvičny, hrál se fotbal. Lezlo se po stromech. V
létě se spalo mimo ložnici venku ve stanu, v boudách, u sousedů. Pionýrské
tábory byly na tři týdny za babku a pokud jsme, my kluci, nemuseli na nich hledat
tiskoviny shazované imperialisty z balónů a mandelinku bramborovou, tak to šlo
a pokud si vzpomínám,
cenu hradilo revoluční odborové hnutí.
Rodiče na pracovištích hlasovali pro
smrt Horákové, Slánského. My byli až na výjimky
pionýři. Rozhodně jsme nebyli děti - buřty, vuřty, jak se později volalo
na tlusté a otylé spolužáky. Pamatuji se na večeře u babičky v Hrádku nad Nisou.
Bylo nás 4-5 dětí, strýc, teta, babička u stolu. Tam byly květiny ve váze,
ubrus, talíře a uprostřed pro každého dva chleby s margarínem a na něm tři
kolečka salámu. Děti měly ty krajíce malé, dospělí větší. Kafe bylo z melty, ta
se sladila. První si brali dospělí, od stolu jsme stávaly sytí.
V obchodech toho moc nebylo. Kdo na
vesnici neměl prase, králíky a slepice, kozu, kachny, ovci, tak si toho v
„masně“ moc nekoupil. Párky, kuře, to bylo vzácné. Kdo neměl známé, tak se spokojil
s paštikou v plechovce, s olejovkami, s „lanšmítem“. Ty pozdější byly výborné, dovážené z Číny z
prasat krmených rybami.
O přejídání dětí dříve nebyla ani řeč. Čím blíž k dnešku
se to měnilo. Nebylo tolik lékařů, věnujících se obézním dětem. Dnes jsme v tom
nevinně. Nejde odolat té lákavé Babišově nabídce. Tak aspoň slovně – verbálně: Jděte
s tím sortimentem někam mimo mísu chleba s máslem a třemi kolečky salámu. To
nám chutnalo.
Žádné komentáře:
Okomentovat