Egonovy pohledy

pátek 12. srpna 2016

Něco málo o reklamě




                Bylo mi sotva pět. Těch 30 kilometrů autobusem z Prahy - Smíchova do Mníšku pod Brdy mě zmáhalo. Bylo horko, začínalo léto. Do ospalého městečka pod Skalkou zbývalo pár set metrů. Pasažéři v autobusu už vstávali ze svých sedadel, aby si protáhli kosti, z úložných prostorů nad sedadly sundali tašky s nákupy....

                Koukám na první domky v ulici před náměstím a v tu chvíli jsem ožil. Na zdi první stodoly byl namalován velikánský zubní kartáček, zubní pasta a něco připsáno velkými písmeny. Než se maminka stačila zorientovat co chci, přečetl jsem si to sám – Thymolin. Ano, to je reklama! Připadal jsem si jako Schliemann, objevitel Tróje. Tohle je reklama!

                Začínal jsem objevovat svět, ale doba reklamám nepřála. A tahle byla ještě stará předválečná, původní. Tatínek seděl na sedadle za námi. Pomalu a pohodlně se otočil, zaregistroval můj objev a opakoval po mně: „Thymolin. Jejda, že to tu vydrželo! Ta reklama určitě ještě pamatuje Masaryka.“

                To bylo moje první setkání s reklamou a ohromilo mě. Jako buržoazní přežitek byla vzata na milost mnohem později a byla kouzelná, naivní, jednoduchá. První s ní přišli exportní firmy, které vlastně ani nikdy s ní nepřestaly. Domorodec v Čechách ani netušil, jaké krásné polonahé dívky pomáhají prodávat naši bižuterii, sklo, becherovku, traktory firmy Zetor, motorky Jawa, látky, meruňkovici, krásné knihy, zbraně, náboje. Ale kde bych se já k takové úžasné reklamě dostal. Co si pamatuji, na sirkových krabičkách byla reklama na sovětské filmy, na dárcovství krve, mytí si rukou a abychom si Perličkou  čistily my děti zuby. Hotely měly své kulaté, obdélníkové reklamy na kufry. Působivá reklama byla na Alpu pro bolavé nohy a lihuprostá na ocet. Svou reklamu měla firma Benzina, cementárna, nejbližší vápenka.

                Nejvíc reklam si človíček jako já v polovině minulého století užil na oslavách 1.máje. Po průvodu jely pozdravit „svátek pracujících“ alegorické vozy. Mohu se vám svěřit - to byla reklamní bomba! Komunální služby, kominíci na valníku s komínkem, co jim padal, družstvo Sobol – korba náklaďáku s vycpaným medvědem, co objímal už lehce opilou medvědici – paní z telefonní ústředny, která bydlela v našem domě. Křičela, ať ji nelechtá, protože ji pořád sundával podprsenku z mývala. Oblíbený byl pokaždé alegorický vůz továrny na bonbóny Lipo z Ruprechtic. Tam se moc s obrazem doby bojující za mír zas tak moc nenamáhali. Za portréty Stalina a Gottwalda se vždy objevily ruce, které nám házely bonbóny, komprimáty z cukru a barviv.  Zoo Liberec vozila utrápené pelikány, zfetovanou opici, kozla Františka a dikobraza. Dikobraz byl taky časopis, kde se vysmívali špatným lidským vlastnostem. A lidé se smáli, aby se spíš o bodlinu toho živého nepíchli.  A tím legrace končila.

                Když  k nám před těmi zhruba třiceti lety přišla reklama, ta opravdová, tak jsme jen čučeli. Ve všech televizních programech se odehrávají krátké reklamní příběhy, které mohou a často jsou tak stupidní, že překonají i alegorické vozy z 1.máje padesátých let a to je co říct!

                Proto rád vzpomínám na reklamu na zubní pastu Thymolin z Mníšku po Brdy, která mě ohromila a zůstala mi v paměti jako důkaz, že v jednoduchosti může být i krása překonávající všechny rafinované nástrahy dospělých.

Komentáře: 0:

Okomentovat

Přihlášení k odběru Komentáře k příspěvku [Atom]

<< Domovská stránka