středa 3. srpna 2016

Vůně léta





                Když něco v létě zmokne, voní to. Snad jenom kožich psa je výjimkou. Zmáčená asfaltová vozovka
v našem městě voní kopcovitým deštěm z Ještěda.  Beton na stavbě, jako vyprané prádlo venku na šňůře, zahřívané sluncem. Příkop se plní vodou, pěšinka zmokla v lese a voní babiččiným borůvkovým čajem
s medem. Mraveniště, houby hadovky, lesní med v plástvích, květy černého bezu, myslivecký posed, vše mokré od deště se jen leskne. Z lesa se kouří, porostou houby. Stoupá odtud bílý kouř, jako ze Sixtinské kaple při volbě papeže. Je vidět na kilometry daleko.

                Když něco v létě zmokne, nesmíš hned mít po náladě. Vítr honí i vodu. Teče, kudy se jí zachce, z kopce dolů, snad i do kopce. Kapuci na hlavu, tkaničky do tenisek. Zebou vás ruce? V tom jste vedle. To není chladnou vodou, to strach přemohl vaše okoralá srdce. Nechce se věřit, že voda a vůně lesa jedno jest. Když něco voní, až srdce bolí není to práce pro profesora Pirka. Opravdu zvoní jenom budíček?

                Moře voní chaluhami a rybami plovoucími břichem vzhůru. Zahrada mojí babičky voní sušenou trávou a jezírky s lekníny. Babička přesto neměla ráda vodu v domě, ve sklepě. My děti, když v létě o prázdninách pršelo, hrály jsme v posteli karty, seděly na peřinách, které tak krásně voněly senem. Ze stropu na nás padala omítka, pavouci, pod postelí běhaly ještěrky, na záclonách seděli motýli, povětšinou otakárci fenykloví.

                Vše kolem voní, když se suší bylinky, kůra stromů, jablka čerstvě natrhaná leží v košíku v síni hned za dveřmi. Když zaprší pořádně, to se pak radují i Číňani, kteří ve vodě na polích pěstují rýži a veliké žáby, které hlasitě kvákají. Léto je setsakra krátký čas na to, abychom žehrali, že občas zaprší, že nám to urousá ponožky.

                Veselme se! Co nevidět opět zaprší a dokud nepadají trakaře, děj se vůle boží. Porostou okurky i
v lese houby, kytky před okny, muškáty za okny. Když ono voní v létě skoro všechno, kromě mokrých bot a gumových galoší. Voní a usmívá se soused, který zmokl. Sousedka se zlobí, že jí zmoklo prádlo. Mokro je proces, který voní, jako právě posečená tráva.

                Tak nějak to máme ve smlouvě s vodou. Voda z našich potoků a řek hasí žízeň. Voní po mamince, co dávno už není, po tátovi. Je darem dětem, kterým nevoní ráno vstávání, a přesto by se po lodičkách na vodě utloukly.

                Když nezaprší, vysychají kaluže a přichází doba, kdy fouká ze všech stran. Není čas na písničky. Často zamrazí v kostech náhlý chlad, vůně lesa, z pole dým páleného listí, jinovatka, květy mrazu na oknech aut. Vůně léta je však stále s námi. Je v kapsách,  v rukavicích, pod čepicí, na pískovištích, v hračkách zapomenutých na hřištích. Půjde s námi, až do příštího sněhu. Zazvoní až zvonkem vánočním. Pohladí, políbí, obejme a sílu předá těm, co zestárli. Ať voní deštěm, ve sněhu, vánici a připomíná dobu léta, kdy jsme byli mladí.

Žádné komentáře: