Egonovy pohledy

pondělí 15. srpna 2016

Trochu delší pozdrav z dovolené




                Zůstat mladým. Už mnohokrát jsem si řekl: Zůstat tak mlád - hubený, zdravý, tak akorát. Mít po vojně, mít fajnovou práci, holku, byt, rodiče, kteří za mě cálují, partu, která, co sobotu někam vyrazí. Mít zaměstnání, peníze. Kde hledat? Kde na tohle brát? Jako klukovi mi to ani nepřišlo. Tak nějak jsem si plánoval život.

                Když se nyní vracím ke kořenům a vzpomínám, kladu si otázku. Byl jsem to já? Bezstarostný, důvěřivý a lehkomyslný chlapec na fotografii z jakéhosi plesu. Co to asi vyprávím té dívce, co jí asi šeptám do vlasů? Tenkrát mi maminka čistila boty, táta vázal kravatu. Matka mi strčila do ruky padesát korun, svých jsem měl třicet, táta mi dal dvacku. Stovka nebyla málo a já ji chtěl s děvčetem na fotce utratit. Zda jsem ty peníze propil, či s dívkou prohýřil i jinak už nevím. Domů mě přivedl taxík. Takových sobot i nedělí bylo víc.

                Jo, dokud jsou rodiče a starají se, to se to tančí! A pak, že neexistuje něco, co dnes nazýváme komunismem. Nikdo nikdy to neviděl, ale v rodinách, kde děti rozmazlovali to takhle fungovalo. Bylo to doma, za dveřmi bytů a málokdo se tím chlubil. Příjemné, ale ve svazku mladých manželů po svatbě to nefungovalo. Málokterá mladá paní chtěla být stále za téměř nesvéprávnou a podřizovat se tchýni a manželovi, kterému sotva rostou vousy.

                Ale stejně to byla krásná doba. Televize nerušila, ten jeden, dva programy se daly bez rozpaků vypnout a věnovat se programu lepšímu – vlastnímu.  Nepatřím k těm, co výhod socialismu zneužívali, ale cítil jsem se v něm bezpečněji, byť jsem na něj nadával kudy jsem chodil, protože západ – to byl přeci západ. Džíny, elektronika, krásná letadla, tuzex, nová auta, barevné časopisy, košile pokaždé vyžehlené, maminkou pohlazené.

                Zůstat mladým. Bezstarostným. Co nám jenom scházelo? Snad doopravdy nic. Kdo chtěl a měl na to studoval, jiný se třásl zimou na nudistických plážích NDR, nebo měl spoustu malých dětí. Scházela zodpovědnost nést za své činy váhu svého jména. Skončila doba zaměstnání na věčné časy, mít kde bydlet, mít třeba i dvě chaty. Jo, mládí, které si neváží zdraví, míru, možností, sice omezených, ale jistých. Každá mince má svůj rub a líc, každý krajíc chleba namazaný po jedné straně, když upadne na zem, nemusíte ani hádat, kterou stranou dolů, do špíny.

                Je dáno mladým, aby se tím vším netrápili, viděli věci jednoduše, po svém. Aby nás, kteří je předběhli a jsou ty dýl, po právu nenáviděli. Věří, že svět už patří jim, neboť oni jsou ti chytří, vzdělanější, než jsme byli my. Mají telekomunikační možnosti, o kterých se nám ani nezdálo, stále studují, hledají, nosí boty, co se nečistí, nenosí kravaty. Mají svůj svět, jsou mladí, zdraví a často bezohlední. Závidím jim svět bez hraničních závor, bez povinností, bez dvouleté vojny, mír podaný jim na dlani, o který se nijak nezasloužili. Okna do světa mají otevřena dokořán.

Komentáře: 0:

Okomentovat

Přihlášení k odběru Komentáře k příspěvku [Atom]

<< Domovská stránka