pondělí 9. října 2017

Co máme společného a co nás nerozdělí aneb Ohlédnutí

          Už to bude deset let, co si poctivě zapisuji vzpomínky na blog. Původně mi šlo jen o ohmatání čehosi nového, co nám sedmdesátníkům bylo v mládí odepřeno. Jak čas běžel, čtenáři blogu Egonovy pohledy se postupně seznamovali s mou rodinou, s radostmi a starostmi kluka vyrůstajícího v poválečných Sudetech, s tím, jak se dívá na přírodu, na svět kolem.
            Počet vstupů do životů čtenářů rostl, až jich nakonec bylo 2 500 a po dalším zpracování jich bylo na dvanáct knih fejetonů, povídek a vzpomínek. Některé vyšly dvojjazyčně – česky a německy v nákladech kolem 1000 kusů. Knížky a příběhy v nich si našly své čtenáře a to i prostřednictvím veřejných čtení ať již doma v Liberci, Chrastavě, Hrádku nad Nisou, Jablonci nad Nisou, v Jablonném v Podještědí i vícekrát v německé Žitavě.
            Veřejná čtení… Jen máloco jiného má atmosféru veřejného čtení z nové knížky. Autor je připraven, ti, co čtou, většinou herci – profesionálové rovněž a amatérští „čteci“ rovněž. Mou amatérkou byla o deset let starší sousedka, paní Hanka Klosová – Nováková. Sousedka z vesnice zpoza plotu, která se při čtení náramně bavila. Většinu příběhů mého dětství znala – plot mezi naší a jejich zahradou byl z dřevěných latí. Náš i jejich pes si byli blízcí. Ač povoláním úřednice, její dikce se blíží přednesu nositelky ceny Thálie, herečky Divadla F. X. Šaldy v Liberci, Markéty Talerové. V jejím podání zněly prostorem liberecké knihovny hlasy Huckleberyho Fina, strýčka Toma, hrdinů románu Alexeje Tolstého. Náš kostelík v Machníně se také několikrát rozezněl hlasy herců Divadla F. X. Šaldy, kteří před plným stánkem božím četli z mých příběhů, které se udály pár metrů od jeho vrat.
            Mé příběhy kopírují svět, který jsem povětšinou viděl z okna vesnického domku, v uličkách a zahradách mé milované obce, která se mi zadřela pod kůži tak, jako její svérázní obyvatelé, okolní krajina, řeka i kopce kolem dokola. Mé knížky jsou poctou okolí, které se stalo inspirací pro další vášeň – sbírání starých pohlednic. Vystavování těch nejhezčích mě přivedlo až do senátu poslanecké sněmovny do Prahy, do spousty reprezentačních místností našich měst, hradů i zámků, do sousedního Německa. Všude tam, kde lidé projevili zájem, jak to dříve chodilo, na obrázcích i v textech odesílatelů.
            Vernisáže výstav starých litografií, čtení z mých knih, setkávání se čtenáři, to vše mi pomohlo porozumět lidskému konání. Dalo mi sílu sednout si a do blogu zapsat vzpomínku na neskutečnou krásu života, který každý prožíváme po svém. Zaznamenat událost, nádherný okamžik lidského bytí do paměti příštích generací.

Žádné komentáře: