Egonovy pohledy

pátek 20. října 2017

Má vesnice před více jak půl stoletím






            Tam, odkud jsem, je kopec ze všech stran. Kolo se tady tlačí pokaždé vzhůru. Dolů to jelo k mostu přes řeku samo. Náměstí v obci není, vše se soustředilo na pár metrech roviny podél řeky.

            Jen co jsme vyhnali fašisty, bylo týden po válce. Češi, co vesnici dosídlovali otevírali obchody a provozovny. Byli jsme industriální, příměstskou vsí. Kráva už nebyla v každém stavení. Paní Jungová, Češka, vdova po padlém německém vojákovi, si otevřela mlékárnu s mlékem nalévaným do bandasek. Před mlékárnou stála kovárna Němce, pana Lamla. Nemusel do odsunu. Tihle naši  antifašisté často neuměli ani žbleptnout česky, což byl i případ našeho vesnického kováře. Koním to nevadilo a my kluci, co pořád postávali u vrat se nemohli nabažit sálajícího žáru, pachu zpocených koní, rámusu kovadliny. Naproti kováře byl uhlíř, co koňským potahem uhlí rozvážel.

            Kousek za vsí, jak jinak než uprostřed lesů pod rozvalinami hradu Hamrštejn, stála jediná uhelná elektrárna široko daleko. Její zaměstnanci, aspoň někteří, bydleli přímo pod uhlířem, v tzv. elektrickém domě. Za zatáčkou bydlel komunista, německý antifašista vyjmutý z odsunu, obecní bubeník, který vybubnovával informace o „dění na výboře“. Bubeníka nahradily v roce 1953 tlampače a ředitel naší pětitřídní národní školy pro 1-5 třídu, který zprávy četl.

            A už jste v centru obce a zde byl skoro obchodní dům. Tep, Narpa, textil, papírnictví v jednom. Řezník, kterému bylo nejdřív zabaveno, později v zestátněném umožněno maso prodávat. Smíšené zboží s potravinami. Před vstupem s ohrádkou s vápennou kaší, která byla účinná v boji se slintavkou. Každý, kdo chtěl nakupovat si do ní musel šlápnout. Dnešní jednosezónní boty by tuhle zátěž nevydržely.

            Naproti u mostu měla už tehdy stará Špidlenka dřevěný stánek s kuřivem, novinami, školními sešity, inkoustem, pérky a násadkami. Musím se vrátit o pár metrů zpět. Tam měl provozovnu holič Jůza, co měl v té době snad jediný v obci maturitu. Za mostem byla pošta, obecní úřad, v přízemí naproti národnímu výboru měl ordinaci dojíždějící lékař. V dáli za vilkou odsunutého fabrikanta Pfeiffera byla textilka v rozvalinách. Skrze opuštěnou továrnu vedla cesta k provizornímu dřevěnému mostu přes Nisu. Asi dvě stě metrů za Pfeifferovou továrnou měl ševcovskou dílnu a malou zoologickou zahradu pan Pelant.

            V obci bylo stále několik provozoven Ráje, restaurací a jídelen, jejichž počet se na konci padesátých let ustálil na dvě. V obci byly 2-3 krejčové, které svůj salón omezily na místní klientelu. Rovněž tak místní zedníci, truhláři a zámečníci. Ve vsi zastavoval autobus ČSAD. ČSD zde měly dvě zastávky. K obci byla připojena Bedřichovka, Karlov, Hamrštejn, dnes samostatné části blízkéhoměsta. Zvláštností obce byla profese cestáře. Pan Hnízdil na Karlově, pan Štěpánek v Machníně. Hrobník, majitel nádherného proskleného pohřebního vozu. V obci byl státní statek, velká textilka, truhlárna. Lesní správa, vodárna. Naprostá většina práceschopného obyvatelstva jezdila do blízkého městečka, kde pracovala v továrně Totex, Textilana, Bytex. Do školy v naší vesnici chodilo na 150 dětí, po třiceti v každé z pěti tříd. Ve vesnici se hrálo divadlo, dobrý fotbal, na veřejnosti se aktivně projevoval Červený kříž, hasiči, sportovci, ženy. Opravili jsme si krásné koupaliště, fotbalové hřiště, mateřskou školku, prodejnu potravin, kanalizaci, vodovod.

            To vše byla má vesnice před více jak padesáti lety. Stojí stále tam, kde stála, žijí v ní lidé, kteří rovněž dělají vše možné pro její rozvoj, aby se v ní dobře žilo.






Komentáře: 0:

Okomentovat

Přihlášení k odběru Komentáře k příspěvku [Atom]

<< Domovská stránka