Stará Špidlenka

Nevím, zda ji Josef II. znal osobně, když na konci 18. století formuloval patent, kterým inicioval vznik trafik na území Svaté říše římské národa německého. Co ale vím určitě, pak ještě před měnou v červnu roku 1953 jsem v trafice paní Špidlenové už nakupoval a to je víc, jak před šedesáti lety.

Ostatní nakupovali u Špidlenky, ale já musel říkat u paní Špidlenové, což bylo pro malého kluka příkoří, ale maminka se s paní Špidlenovou kamarádila, takže v ní žádnou starou neviděla, ale trafika u mostu přes řeku stará jistě byla. Císař nebyl vůbec hloupý chlapík, a co udělal, dobře udělal. Už jenom to, jak rozehnal líné mnichy, provětral kláštery a založil trafiky, představující jisté příjmy vdov, sirot a válečných invalidů. Zabýval se i jejich pracovní dobou a tu stanovil od 6.oo hodin do 21.oo hodin, šest dnů v týdnu a sedmý den, jako den odpočinku.

Naše Špidlenka měla ještě kliku, že žila v té druhé části monarchie, kde, na rozdíl od té jižní, nemusela prodávat i sůl, co rychle tvrdla a byla vskutku těžká i při prodeji do kornoutů . Císař osobně dbal na provádění kontrol a placení daní z prodeje v trafikách, na povinnost vyvěsit plechového císařského orla v každé trafice, který musel být viděn a muselo být dbáno o něj, aby nerezivěl.. Později, za první republiky, státní monopol polevil a česká trafika už rakouskou šatlavu připomínala míň a míň.

U nás doma kouřil děda „Lípy“ po šedesáti kusech denně, bez filtru. Maminka, když dědečkovi prala záclony, vždy povolala sousedky, aby se podívaly, jaké zas pere brambory samou hlínu..

To už i Špidlenka rozšířila sortiment na dětské knížky, obaly, sešity a vše, co kdo potřeboval do školy. Já sám jsem si u ní vybral knížku, kterou jsem přečetl a jejíž obsah celý, celičký znám dodnes. Trafika v obci to bylo jako čekárna na autobus, čekárna u krámu, u doktora, v mlékárně, na poště, nebo u zubaře. Říct něco tady bylo, jako si popovídat s advokátem. A my jsme chodili kolem té naší machnínské trafiky celá léta a neuvědomovali si, že s ní a s paní Špidlenovou odchází čas i nám.

Odchází a mizí s ní nenávratně doba, kdy sešit stál dvacet haléřů a pero tři koruny, kdy v trafice u mostu seděla za pultem paní Špidlenová a měla všechno, kdo co z nás do školy potřeboval…

Blízké krásné Českolipsko – retro-

Často tudy projíždím, ale v rozsáhlé zahradě vidím jen torzo vyhořelého zámku. Zahrádky u České Lípy. Co pamatuji, tak v tomhle věhlasném zámku se učili jazyk český zahraniční cizí studenti Karlovy university. Úplně nedávno, přiznám se, že až v důchodu jsem zpomalil, něco si přečetl a zalitoval. Musí tu být krásně. Než opakovaně do kraje kolem Zahrádek zavítám, něco nastuduji.

Začal jsem článkem z roku 1947. Nevím, co kdo od té doby do krajiny přidal, co si vzal, ale zpověď neznámého autora mě vede k tomu,  abych se do krajiny po šestašedesáti letech znovu vydal já. Průvodce mě vede rukou pevnou a neomylnou. Především mě upozorňuje, že tahle část Českolipska patří k nejkrásnějším koutům naší vlasti.

Začíná tím, že se některé z krásných jiter objevíme v České Lípě a pokračujeme modré turistické značce, na cestu do Pekla… Do krásného údolí Robečského potoka do Zahrádek a dál přes Holany do Dubského Švýcarska.  Celou cestu lemují bizarní pískovcové útvary a půvabné meandry bzučící vody dovádějícího potoka poskakující po zelených kamenech vykukujících z čisté vody. Cesta dříve vedla kolem myslivny, který vyhlížel jako lesní zámeček  z perníku a dál k mlýnu, který už tehdy před šestašedesáti lety  byl mimo provoz.

Vše kolem, domky i zahrádky jsou pečlivě hlídané  pískovcovými skalami – drakem s celou jeho rodinou. Pak náhle turista stojí před železničním viaduktem protínajícím celé to nádherné údolí a cesta pokračuje k silnici. U té stojí obrovská skála, do níž jsou vytesané místnosti a nad tím vším v zahradě – zámek Zahrádky.

Před šestašedesáti lety stál v plné kráse uprostřed obce Zahrádky pomník padlým a lípa svobody. S náměstím obce sousedil park zámku s obrovským skleníkem pro pěstování palem, s mohutnými starými lípami a spoustou cizokrajných stromů. V té době byly v depozitáři zámku sbírky starých zbraní,  vzácná knihovna, prapory z let 1675, meč z roku 1513, Valdštejnův plášť, lustr z bambitek, množství vycpanin, pokoj celý z parohů, a další starožitností.

Po roce 1945 byly zahrady zestátněny a byly zde pokusné laboratoře pro zemědělský výzkum. Ve stájích byl výkvět čistokrevných koní – kladrubáků, včetně bělouše Generála. Lipovou alejí kolem sochy sv. Floriána vedla cesta k bažantnici a k dalším uměleckým sochám a pokračovala přes Holany k  zahrádeckému nádraží.

Náročnější mohli jít dál  k prohlídce dvora, kde Státní  pokusné objekty zemědělské vybudovaly nejmodernější zemědělský podnik na českém severu.

U silnice k České Lípě se zastavme u rybníka, kde se vlevo rozprostírá nádherné panorama pískovcových skal, před námi je Kraví hora, hrad Jestřebí, v pozadí Bezděz. A kdo chtěl vidět „svatou starostu“  musí ujít 200 metrů směrem k Jestřebí. V zatáčce mezi lipami je kamenný kříž s ukřižovanou vousatou ženou, která měla v nohou žebráka a korunku na hlavě. Nechtěla se  vdát, chtěla sloužit Bohu a jeho prosila, aby to nějak zařídil. Do rána jí narostly vousy  a tím byla zachráněna od svatby.

V této krajině, tak různorodé, přátelské a vlídné nepřekvapuje hojnost ptactva na místních rybnících, ohromné množství volavek, potápek, divokých husí, kachen, sluk, rákosníků a dalších. V rybnících je rovněž plno ryb, které se v blízkých Zákupech průmyslově zpracovávaly.

No a nyní je přátelé na nás, co z té krásy v okolí Zahrádek po šestašedesáti letech najdeme. Já se těším nejvíc na onu evropskou raritu – sochu fousaté starostky ukřižované. Co z toho krásného zbylo, co krásného v obci za ta léta přibylo?

Myslím si, že Českolipsko čeká na renesanci své krásné přírody, a to jak bývalý vojenský prostor, tak okolí Jablonného v Podještědí, Novoborsko i málem už zapomenuté Zahrádky a jejich krásné okolí …

Fotbalový klub Jiskra Machnín

Tak jako v hospodě ve výčepu u piva nikdy nevíte s kým pijete, zrovna tak nevíte, kdo to vedle vás stojí a řve spolu s vámi z plných plic na váš fotbalový klub: Kupředu!!! Znám to od útlého dětství. Znám to proto, že v rodině to bylo jako na houpačce. Děda fanda, táta ne, já od všeho trošku.

Vidím to jako dnes. Hřiště, plno stánků, stráň nad hřištěm ke státní silnici, všude lidí jako o pouti. Z tlampačů kolem jásá svět, a vše je podřízeno tomu, kdo tohle utkání vyhraje.  Na první spartakiádu jsem nacvičoval, na další už chodil opravovat břeh u hřiště. Bylo to vždy úžasné, květnaté, živočišné a mužné.

„Machnín do toho, pane Wirnitzere!“ Když jste zadali tenhle „úkol“, tak vše zmlklo, aby spontánně po třech, čtyřech sekundách odpovědělo: „Machnín kupředu! Forvertz!“ Páně Wirnitzerovo tvrdé: „Machnyn do toho!“, s německým akcentem, ostré a vyhrocené, mělo takové kouzlo, že vlakové soupravy Liberec – Hrádek nad Nisou přibržďovaly, aby lidé měli čas stáhnout okénka a přidat se buď křikem či máváním k Jiskře Machnín: „Machnyn do toho!“

Už ani nevím, jak si stála Jiskra v okresním žebříčku, ale to podstatné bylo, zda pan Wirnitzer byl, či nebyl mezi diváky. On měl zažádáno o vystěhování Německé spolkové republiky a já dostal povolávací rozkaz na dva roky do základní vojenské služby. Kam osud nakonec převelel pana Wirnitzera nemohu sloužit. Bydlel v Hamrštejně v jednom z těch tří cihlových domů, kde dnes žijí pouze nepřizpůsobiví přestěhovaní sem hlavně z Chrastavy. A Jiskra Machnín, to dnes asi bude jistě příměstské odložiště nejlepších hráčů, farma libereckého fotbalu.

Dnes je vše o penězích. Vlak už nepřibrzdí, okna jsou pevně zapuštěna do ostění vlakových souprav. Předpokládám, že machnínské hřiště, dnes i zatravněné a odvodněné, slouží těm, kteří zaplatí a v pohodlí trénují na dosah krajského města, těm, co na to mají…

Škvára? Měli jsme ji tehdy všude. V loktech, v kolenou , ve dlaních… A jak uměla v odřeninách pálit! Pamatujeme si to my, kluci, co sem chodili hrát, velmi dobře. Čáry vápna na černé škváře? Kdo je neznal. Ale co to bylo proti Wirnitzerovu: „Machnyn do toho!“ Na to bych si dal dneska copyright, ale nevím, zda mohu.

 Jiskra Machnín patří do místních dějin, do schránek a kronik. To máte, jako v té hospodě. Těžko poznáte místního sadaře od bafuňáře, co kuje pikle, jak dál s tímhle fotbalem. Je to tak a svět změnil. Je tak trochu o fotbale, ale hlavně o penězích….Snad taky trošku o vzpomínkách, ale to už posuďte sami….

Když maminka zavařovala

Na půdě bývalé machnínské hospody „Nordlicht“ bylo nepřeberné množství sklenic po Němcích. Ti už doma budovali hospodářský zázrak, když se moje maminka rozhodla zkusit to s chutnou domácí zavařeninou. Když zavřu oči, vidím část půdy, kde bylo to přebytečné hospodské sklo skladováno a mělo být realizováno ve slaďoučké kompoty. „Už se těšíš, Jiříčku, viď?“ Co chvíli se mi maminka snažila podsunout myšlenku, že ten výtečný nápad je vlastně z mé hlavy. Nebyl. O poschodí níž v našem bytě toho skla byla už celá vana a pořád ho přibývalo. Maminka byla velkorysá, nikdy na ničem nešetřila.

Má role byla vyndávat umyté sklenice z vany a pokládat je dnem nahoru na prkno a dál pracovat v tomto pořadí: rybíz  červený, černý, bílý, angrešt (dodnes jej nemohu pozřít), třešně, višně, borůvky. Už mi to splývá. Šlo asi o týdenní akci a mým cílem bylo přežít maminčin výbuch, aktivity a následnou tlakovou vlnu neustálého komandování a sekýrování: „Počkej v zimě, to bude nářku, že toho není víc!“

Co si pamatuji, tak jsem nenaříkal a ani nikdo z obdarovaných sousedů. Všichni jsme se drželi statečně a o kompoty jevili pramalý zájem.  Tatínek se zdržoval raději na pracovišti, kde točil do úmoru klikou od soustruhu. Když se všechno ovoce omylo a připravilo se k procesu samotného zavařování v aluminiovém hrnci, z jehož útrob vyčníval teploměr, ne nepodobný tomu, co vyčníval ze zadečku malých chlapců a dívek, bylo skoro hotovo.

V zimě bylo mým cílem vyprázdněné sklenice rozbít, rozšlapat a odnést daleko, hodit do řeky, darovat sousedce, která se celou zimu se škodolibou zvědavostí vyptávala, jak nám s taťkou chutnají metráky zavařenin od maminky. Mám-li být upřímný, tak se mamince povedla tak akorát povidla. Mě sice nejvíc chutnala ta, co ulpěla na okolních zdech, na obrazech, a ta, co nešla z hrnce ven a chutnala jak karamelová marmeláda.

Zavařování se stalo maminčiným adrenalinovým sportem, který se jí podařilo rozvinout k dokonalosti. To když zavařila celého králíka, slepici a naložila vajíčka. To vše do pětilitrových lahví. Majstrštyk byla maminčina čalamáda, která žel po otevření čpěla jako vojenská ubytovna, ale zároveň chutnala jako nadpozemská mana, jídlo bohů. Maminka zavařovala i dýně, jedlé jeřabiny, houby, sedmikrásky a pampelišky. Objektivně hodnoceno, prvních pět skleniček bych zbaštil i s víčkem, od šesté sklenice už mi nejelo nic. A teď, co s těmi zbývajícími šedesáti sklenicemi?

S léty mamince síly ochably a zavařenin ubývalo. Po létech maminka odešla, a já jsem musel vyřešit, kam s regály plných zavařenin. Vysvobodil mě až tříděný odpad – kontejner na sklo. Znamenalo to otevřít desítku sklenic a zbavit je obsahu. Měl jsem tak trochu špatné svědomí, ale zároveň jsem tu hodinku byl opět s maminkou, tak, jako když mi byly čtyři a tatínek raději dělal přesčasy.

Poslední dvě sklenice jsem nerozbil. Vzal jsem si je domů.... Nevíte proč? Proč asi?

Když to klouzalo

Když to klouzalo, tak se dole od krámů nahoru ke kostelu vyjet nedalo. Ani linkový autobus ČSAD, který zajišťoval pravidelnou dopravu dětí do školy a zaměstnanců do blízkých úřadů a továren, nevyjel kopec ke kostelu a vracel se na státní silnici, aby naši obec objel. A tak jsme na zastávce trpělivě čekali hodinu i dvě, a kde nic, tu nic.

V té době šedesátých – sedmdesátých letech minulého století přes vesnici nejezdila městská hromadná doprava, a neznali jsme, co je to mobil, a jak si vysvětlit to dlouhé čekání…. Asi v nás byla větší pokora. Jen kolikrát jsem tlačil naše auto nahoru ke kostelu a otec se dušoval, že pokud si ještě někdy koupí auto, tak už nikdy s motorem vpředu. Když měl někdo z rodiny žlučníkový záchvat, tak se běželo do vrátnice Stavokombinátu volat k postiženému sanitku. Sypání namrzlých a zasněžených silnic bylo o štěrku, který pokaždé přes léto někdo soukromě spotřeboval, a o našich dvou cestářích s jejich dvoukolovými vozíčky.

Starý Štěpánek byl starý a často jej lidé z výboru nemohli najít, i když sněžilo, že nebylo vidět na krok. Hledal se podle vozíku s lopatou, který spolehlivě parkoval někde kolem „Zeleného stromu“. To karlovský Hnízdil, ten měl na starosti krkolomný kopec z Karlova k nám dolů do Machnína. Myslím, že mu machnínský Štěpánek záviděl. Hnízdil měl při cestě chutnější jablka, která si jako cestář směl na podzim očesat a prodat. Prima deputát.

Stávalo se, že jsme ve škole v tělocvičně cvičili, venku sněžilo jako na Sibiři a shodou okolností mladý Hnízdil a Štěpánek byli mezi námi. To potom místní funkcionáři MNV uhodili na kluky přímo ve škole, kdeže jsou cestáři? Vozíky byly u Zeleného stromu a cestáři, jako by se propadli. Autobusy zase nejely. A tak jsme je hledali i po sousedech a měli z toho srandu. Najít osobní auto, drožku, nebo motorku se sajdkou to nebylo v naší obci snadné. Pokud vím, tak obcí denně projelo jedno, dvě auta, motorek bylo až pět, pár náklaďáků projelo přes den obcí směr Liberec – Hamrštejn. Do místní textilky zajížděl i traktor a pár potahů sjíždělo od státního statku do okolních polí až ke vzdálené Chrastavě.

Pokaždé to bylo špatně. S příchodem zimy ženské sypaly popel, žel i s hřebíky a bůhví s čím, na hlavní silnici kolem kostela, a na všechny vedlejší cesty, takže byl problém se sáňkováním. To byl spor, který se řešil na obecním úřadě, ve škole, mezi dospělými, pokřikováním přes plot mezi sousedy. A tak se sypalo i o půlnoci, a kousek dál, aby se nepoznalo, kdo popel nasypal.

A to nemluvím o tom, čím se topilo. To se vlastně nezměnilo. Emise, zplodiny, dusivý kouř, hádky mezi sousedy, čím kdo topí, co vlastně v těch kamnech pálí. Tohle pořešit by bodlo i dnes a zvedlo by kulturu občanského soužití. Dost na tom, že autobusy, včetně MHD jezdí a neklouže jim to.

O to míň se sáňkuje a Machnínští si o to míň lámou kosti. Aut podstatně přibylo a cestáři? Ti staří už nejsou. Zvládají to za ně auta s radlicemi a sypači s řidiči bůhví odkud…

Výsledky prvního kola prezidentských voleb

Postup do druhého kola volby prezidenta republiky kandidáta Miloše Zemana na prvním místě téměř nikoho nepřekvapil. Druhé místo Karla Schwarzenberga zcela určitě překvapením je, alespoň pro ty, co ho nevolili a je především ukázkou toho, co umí sociální sítě. Při vzpomínce na prezidentskou volbu před deseti lety  se vkrádá myšlenka, kdo by vyhrál tehdy…

            Podívejme se na ty, kteří nepostoupili. Prohrál favorit mnoha Liberečáků, kterého dostihly celorepublikové, ale především liberecké, nedořešené kauzy s financováním různých aktivit minulého vedení liberecké radnice. Oblíbený antikomunistický politik Přemysl Sobotka by podle starého modelu voleb dozajista zvítězil. Přímá volba mu vynesla předposlední místo a jak je zřejmé, čas mladých pretendentů, vzdělaných právníků teprve přijde.

            Ústraní a zapomenutí čeká na současného prezidenta stejně jako na ty, které si neoblíbí sociální sítě. Jeho výhrůžka, že se pokusí o návrat a vrácení všeho do starých kolejí je pobídkou všem, k jejich používání, aby nám a našim dětem – vnukům neudělovali moudra ti, kteří jsou zodpovědni za mnohé, co dnes odsuzujeme.

            První kolo prezidentských voleb potvrzuje, že zvolený demokratický způsob přímé volby zaručuje a skrývá i humorná překvapení, ale především je transparentní, o čemž minulá volba mnohé nepřesvědčila.

            Poblahopřejme tedy vítězům, vzdejme čest poraženým a za 14 dní ať se ukáže, kdo z tandemu Z. – S. je lepší.

Krůček a naše vesnice byla slavná

Uprostřed obce stál takový prapodivný stavební útvar. Na parcele, kam bych jinde vodil zbloudivší turisty, aby popatřili na místní Akropolis, Kreml, Hradčana, nebo na Sochu svobody, stál „Šenk“ – bývalá velkohospoda, nebo spíš  „Zeď nářků“ místního obecního zastupitelstva. V době, kdy se po válce samovolně a hromadně sesouvaly k zemi barokní zámky, renesanční  kostely, gotické mosty, naše monstrum stálo, a jakoby říkalo, budu tu stát navěky věkův, amen.

Vesnický šenk. Kdysi chlouba, nyní zhouba, říkal starý Vydra, Lexa Kurka a místní straníci. Jeden byt v přízemí pro zdravotní sestru, pár místností pro knihovnu, garáž pro miniautobus a  taneční sál, kde se jen tak, za pomoci myší (s malými lopatami) a lidí s velkými lopatami, prohazovalo mokré obilí, které se zde po válce programově sušilo. A to na místě, kde by v „Riu de Žanejru“ v Brazilii postavili dominantní sochu Ježíše Krista… Taková to byla nádherná parcela!

A tak snem všech místních pantátů a radních byla jen ta jedna myšlenka, jak napomoci času a shodit tohle chátrající monstrum, hrad uprostřed obce, kde už nikdy, nikdy žádná hospoda nebude a postavit zde chrám něčeho, na co budou zdejší generace po roce 2000 právem hrdé. Ale znáte to, jak takové krásné myšlenky končí v Čechách, natož v menších obcích. Kanalizace? Kam vás vede slepá vášeň, ta přece není vidět! Ale zbourat „šenk“a postavit tam třeba sochu…..

A víte, že jim něco učarovalo a inspirovalo je? V údolí řeky a k tomu přímo v  obci ležel opracovaný žulový kámen. Ležel tam od války, připraven do základů mostů dálnice z Berlína do Prahy. Byla to doba velkých snů i velkých zklamání. Kámen se stěhoval do základů velkého nadživotního  Stalinova pomníku v Praze.

V hlavách zdejších radních tak vznikl velký – malý velkolepý plán. Pár kamenů, co zůstanou a zakryjí se chvojím, poslouží k něčemu, co obec proslaví, a bude snad poutním místem, které obec proslaví tak, jako Chaloupkovy vize později vedlejší Kryštofovo údolí na Liberecku. Vše ale vytrvale hatil samotný „šenk“. Nechtěl se zhroutit. Až jednou byly pozvány v hojném počtu všechny složky Národní fronty k hromadnému vyklizení a bourání. Já jsem si při té pilné práci předcházející pádu „šenku“ zlomil nohu v kotníku pádem z druhého poschodí podél komína cestou ke sklepu.

„Šenk“ konečně zmizel a nastal čas osadit prostor květinami a pomýšlet na malé sousoší Stalin versus Gottwald. Zapomněl jsem podotknout, že mezitím se doba posunula a v Praze bourali Stalinovo sousoší. My jsme tím ustavičným přemýšlením, kam se ten náš miniStalin versus Gottwald bude koukat, vlastně získali čas a nemuseli ho za posměchu sousedů a přátel bourat. Starší obce odhlasovali, že už nebudeme stavět mohyly slavným, ale garáže pro ty nejpotřebnější a pro ty, co si to zaslouží nejvíc. A tak zde dodnes na nejlukrativnějším pozemku  na sever od Alp stojí garáže potřebných a zasloužilých občanů. Tam, kde měly stát sochy těch, na něž se nezapomíná, stojí garáže, hrůzy 20. století. Lignát, azbestocement, vlnitý plech…

No, couvli jsme kousek před cílem. Mohli k nám jezdit jako do Loštic, ale nejezdí a prý nebudou…