neděle 13. ledna 2013

Když to klouzalo




Když to klouzalo, tak se dole od krámů nahoru ke kostelu vyjet nedalo. Ani linkový autobus ČSAD, který zajišťoval pravidelnou dopravu dětí do školy a zaměstnanců do blízkých úřadů a továren, nevyjel kopec ke kostelu a vracel se na státní silnici, aby naši obec objel. A tak jsme na zastávce trpělivě čekali hodinu i dvě, a kde nic, tu nic.
V té době šedesátých – sedmdesátých letech minulého století přes vesnici nejezdila městská hromadná doprava, a neznali jsme, co je to mobil, a jak si vysvětlit to dlouhé čekání…. Asi v nás byla větší pokora. Jen kolikrát jsem tlačil naše auto nahoru ke kostelu a otec se dušoval, že pokud si ještě někdy koupí auto, tak už nikdy s motorem vpředu. Když měl někdo z rodiny žlučníkový záchvat, tak se běželo do vrátnice Stavokombinátu volat k postiženému sanitku. Sypání namrzlých a zasněžených silnic bylo o štěrku, který pokaždé přes léto někdo soukromě spotřeboval, a o našich dvou cestářích s jejich dvoukolovými vozíčky.
Starý Štěpánek byl starý a často jej lidé z výboru nemohli najít, i když sněžilo, že nebylo vidět na krok. Hledal se podle vozíku s lopatou, který spolehlivě parkoval někde kolem „Zeleného stromu“. To karlovský Hnízdil, ten měl na starosti krkolomný kopec z Karlova k nám dolů do Machnína. Myslím, že mu machnínský Štěpánek záviděl. Hnízdil měl při cestě chutnější jablka, která si jako cestář směl na podzim očesat a prodat. Prima deputát.
Stávalo se, že jsme ve škole v tělocvičně cvičili, venku sněžilo jako na Sibiři a shodou okolností mladý Hnízdil a Štěpánek byli mezi námi. To potom místní funkcionáři MNV uhodili na kluky přímo ve škole, kdeže jsou cestáři? Vozíky byly u Zeleného stromu a cestáři, jako by se propadli. Autobusy zase nejely. A tak jsme je hledali i po sousedech a měli z toho srandu. Najít osobní auto, drožku, nebo motorku se sajdkou to nebylo v naší obci snadné. Pokud vím, tak obcí denně projelo jedno, dvě auta, motorek bylo až pět, pár náklaďáků projelo přes den obcí směr Liberec – Hamrštejn. Do místní textilky zajížděl i traktor a pár potahů sjíždělo od státního statku do okolních polí až ke vzdálené Chrastavě.
Pokaždé to bylo špatně. S příchodem zimy ženské sypaly popel, žel i s hřebíky a bůhví s čím, na hlavní silnici kolem kostela, a na všechny vedlejší cesty, takže byl problém se sáňkováním. To byl spor, který se řešil na obecním úřadě, ve škole, mezi dospělými, pokřikováním přes plot mezi sousedy. A tak se sypalo i o půlnoci, a kousek dál, aby se nepoznalo, kdo popel nasypal.
A to nemluvím o tom, čím se topilo. To se vlastně nezměnilo. Emise, zplodiny, dusivý kouř, hádky mezi sousedy, čím kdo topí, co vlastně v těch kamnech pálí. Tohle pořešit by bodlo i dnes a zvedlo by kulturu občanského soužití. Dost na tom, že autobusy, včetně MHD jezdí a neklouže jim to.
O to míň se sáňkuje a Machnínští si o to míň lámou kosti. Aut podstatně přibylo a cestáři? Ti staří už nejsou. Zvládají to za ně auta s radlicemi a sypači s řidiči bůhví odkud…

Žádné komentáře: