Tak jako v hospodě ve výčepu u piva nikdy nevíte
s kým pijete, zrovna tak nevíte, kdo to vedle vás stojí a řve spolu
s vámi z plných plic na váš fotbalový klub: Kupředu!!! Znám to od
útlého dětství. Znám to proto, že v rodině to bylo jako na houpačce. Děda
fanda, táta ne, já od všeho trošku.
Vidím to jako dnes. Hřiště, plno stánků, stráň nad hřištěm ke
státní silnici, všude lidí jako o pouti. Z tlampačů kolem jásá svět, a vše
je podřízeno tomu, kdo tohle utkání vyhraje.
Na první spartakiádu jsem nacvičoval, na další už chodil opravovat břeh
u hřiště. Bylo to vždy úžasné, květnaté, živočišné a mužné.
„Machnín do toho, pane Wirnitzere!“ Když jste zadali tenhle
„úkol“, tak vše zmlklo, aby spontánně po třech, čtyřech sekundách odpovědělo:
„Machnín kupředu! Forvertz!“ Páně Wirnitzerovo tvrdé: „Machnyn do toho!“,
s německým akcentem, ostré a vyhrocené, mělo takové kouzlo, že vlakové
soupravy Liberec – Hrádek nad Nisou přibržďovaly, aby lidé měli čas stáhnout
okénka a přidat se buď křikem či máváním k Jiskře Machnín: „Machnyn do toho!“
Už ani nevím, jak si stála Jiskra v okresním žebříčku,
ale to podstatné bylo, zda pan Wirnitzer byl, či nebyl mezi diváky. On měl
zažádáno o vystěhování Německé spolkové republiky a já dostal povolávací rozkaz
na dva roky do základní vojenské služby. Kam osud nakonec převelel pana
Wirnitzera nemohu sloužit. Bydlel v Hamrštejně v jednom z těch
tří cihlových domů, kde dnes žijí pouze nepřizpůsobiví přestěhovaní sem hlavně
z Chrastavy. A Jiskra Machnín, to dnes asi bude jistě příměstské odložiště
nejlepších hráčů, farma libereckého fotbalu.
Dnes je vše o penězích. Vlak už nepřibrzdí, okna jsou pevně
zapuštěna do ostění vlakových souprav. Předpokládám, že machnínské hřiště, dnes
i zatravněné a odvodněné, slouží těm, kteří zaplatí a v pohodlí trénují na
dosah krajského města, těm, co na to mají…
Škvára? Měli jsme ji tehdy všude.
V loktech, v kolenou , ve dlaních… A jak uměla v odřeninách pálit!
Pamatujeme si to my, kluci, co sem chodili hrát, velmi dobře. Čáry vápna na
černé škváře? Kdo je neznal. Ale co to bylo proti Wirnitzerovu: „Machnyn do toho!“ Na to bych si dal
dneska copyright, ale nevím, zda mohu.
Jiskra Machnín patří do místních dějin, do
schránek a kronik. To máte, jako v té hospodě. Těžko poznáte místního
sadaře od bafuňáře, co kuje pikle, jak dál s tímhle fotbalem. Je to tak a
svět změnil. Je tak trochu o fotbale, ale hlavně o penězích….Snad taky trošku o
vzpomínkách, ale to už posuďte sami….
Žádné komentáře:
Okomentovat