Na půdě bývalé machnínské hospody „Nordlicht“ bylo nepřeberné
množství sklenic po Němcích. Ti už doma budovali hospodářský zázrak, když se
moje maminka rozhodla zkusit to s chutnou domácí zavařeninou. Když zavřu oči,
vidím část půdy, kde bylo to přebytečné hospodské sklo skladováno a mělo být
realizováno ve slaďoučké kompoty. „Už se těšíš, Jiříčku, viď?“ Co chvíli se mi
maminka snažila podsunout myšlenku, že ten výtečný nápad je vlastně z mé
hlavy. Nebyl. O poschodí níž v našem bytě toho skla byla už celá vana a
pořád ho přibývalo. Maminka byla velkorysá, nikdy na ničem nešetřila.
Má role byla vyndávat umyté sklenice z vany a pokládat
je dnem nahoru na prkno a dál pracovat v tomto pořadí: rybíz červený, černý, bílý, angrešt (dodnes jej
nemohu pozřít), třešně, višně, borůvky. Už mi to splývá. Šlo asi o týdenní akci
a mým cílem bylo přežít maminčin výbuch, aktivity a následnou tlakovou
vlnu neustálého komandování a sekýrování: „Počkej v zimě, to bude nářku,
že toho není víc!“
Co si pamatuji, tak jsem nenaříkal a ani nikdo z obdarovaných
sousedů. Všichni jsme se drželi statečně a o kompoty jevili pramalý zájem. Tatínek se zdržoval raději na pracovišti, kde
točil do úmoru klikou od soustruhu. Když se všechno ovoce omylo a připravilo se
k procesu samotného zavařování v aluminiovém hrnci, z jehož útrob vyčníval
teploměr, ne nepodobný tomu, co vyčníval ze zadečku malých chlapců a dívek,
bylo skoro hotovo.
V zimě bylo mým cílem vyprázdněné sklenice rozbít,
rozšlapat a odnést daleko, hodit do řeky, darovat sousedce, která se celou zimu
se škodolibou zvědavostí vyptávala, jak nám s taťkou chutnají metráky
zavařenin od maminky. Mám-li být upřímný, tak se mamince povedla tak akorát
povidla. Mě sice nejvíc chutnala ta, co ulpěla na okolních zdech, na obrazech,
a ta, co nešla z hrnce ven a chutnala jak karamelová marmeláda.
Zavařování se stalo maminčiným adrenalinovým sportem, který
se jí podařilo rozvinout k dokonalosti. To když zavařila celého králíka,
slepici a naložila vajíčka. To vše do pětilitrových lahví. Majstrštyk byla
maminčina čalamáda, která žel po otevření čpěla jako vojenská ubytovna, ale
zároveň chutnala jako nadpozemská mana, jídlo bohů. Maminka zavařovala i dýně,
jedlé jeřabiny, houby, sedmikrásky a pampelišky. Objektivně hodnoceno, prvních
pět skleniček bych zbaštil i s víčkem, od šesté sklenice už mi nejelo nic.
A teď, co s těmi zbývajícími šedesáti sklenicemi?
S léty mamince síly ochably a zavařenin ubývalo. Po
létech maminka odešla, a já jsem musel vyřešit, kam s regály plných
zavařenin. Vysvobodil mě až tříděný odpad – kontejner na sklo. Znamenalo to
otevřít desítku sklenic a zbavit je obsahu. Měl jsem tak trochu špatné svědomí,
ale zároveň jsem tu hodinku byl opět s maminkou, tak, jako když mi byly
čtyři a tatínek raději dělal přesčasy.
Poslední dvě sklenice jsem nerozbil. Vzal jsem si je domů....
Nevíte proč? Proč asi?
Žádné komentáře:
Okomentovat