Nestyďme se, je pro co žít

Sedmdesátá léta minulého století znamenala pro Sudety, pro naše pohraničí od Krkonoš po Krušné hory, hodně. Němci tomuto vzedmutí vášní říkali boom, zelené časy otců zakladatelů. Je nutno jim přiznat pravdu. Dnešní ukrutná bohatství řady Čechů vzala svůj počátek v těchto nenápadných dobách z vekslů dnešních dědečků a babiček se sovětskými vojáky mající své posádky v tomto regionu. Žádná překvapení, údiv, odkaz na odpor k ruské ,,okupační“ armádě. Nic takového. Čirý pragmatismus a družební vztahy.

Budovy ruských posádek v Mladé Boleslavi, v okolí Stráže pod Ralskem, Mimoně a Děčína by mohly vyprávět story, kterým naše děti neuvěří. Sedmdesátá léta, doba, v níž se rodilo tolik „Husákových dětí“, se dá srovnat jen s obdobím po skončení Druhé světové války. Pocit ekonomické výhody přesvědčil tehdy mladé lidi mít děti.

Velmi mnoho našich spoluobčanů šlo i dál a bohatlo. Černý obchod s Rusy vytvořil novou ekonomiku ve státě. Tu, která byla jedním z pilířů pozdější privatizace a likvidace domácího průmyslu v Čechách. Když vedle vás zastavil hřmotící nákladní vůz z ruské posádky, stávalo se, že z kabiny vyskočil tak metr šedesát nižší důstojník a nabídl vám kanystr plný nekvalitního benzínu a to vše keš, z ruky do ruky za padesát korun. Čecháčku, neber to. Zapomenuta byla příkoří, zrušení skauta, autocenzura, mrtví před radnicí v Liberci.

Vládla nám česká politická garnitura, vedoucí úloha KSČ. A nezapomeňte, že přes vylučování jedněch ze strany se druzí do KSČ jen hrnuli. Především lékaři, úředníci, tiráci, všichni ti, kdo chtěli být v tzv. kádrových rezrvách a mít zajištěný postup – vyšší plat a postavení….

Ruští vojáci se nestačili otáčet. Fabriky potřebovali jejich brigády. Nebýt ruských vojáků nevím, zda by chrastavská strojní traktorová stanice dostavěla svůj výrobní areál…. Sovětské posádky nestačily přijímat delegace, plné autobusy přátel, kteří přijížděli do ruských posádek nakupovat a družit se při lahvích vodky. To byla 70. – 80. léta, odvrácená tvář ,,dočasného“ pobytu sovětských vojsk v Československu. Odmítnul jsem půl prasete vyválené na korbě sovětského vojenského náklaďáku. Nejsem prase. Ostatní se mi smáli. Tři chlapy se o tu půlku poprali a ženské si objednaly další...

To byly ale jen slzičky z toho, co se dělo za vraty posádek. Okupanti, neokupanti - koberce, látky, služby lékařů, skleněné lustry opravářů, stavební čety, směny deviz, pozvání k nám a do „Sajúzu“. Tohle až jednou někdo zmapuje, pak odhalí, kde mají počátek ty obrovské majetky našich sousedů, co si staví ty krásné vily na předměstí. Potom bude lustrační zákon opravdu k smíchu, protože ti chytří nemuseli udávat, ti se bojí udání nyní. Ale ono to bylo stejně o tom, že když Aljoša nabídl zlatý (opravdu zlatý) prsten pro manželku veliký jak kráva za pětistovku nebo lišku na čepici za dvě stovky málokterý ideál odolal. Je to smutné? Je to k pláči? Já opravdu nevím, ale v tom marastu jsem nežil sám. Právě z něho vzešli i tací velikáni, kteří dnes sedí ve vládách a učí nás, jak se má žít v dobách zlých…. 

Když sedmikrásky za plotem…

Když sedmikrásky za plotem rozkvetou, na vesnici si konečně řeknou: Už kvetou!, a myslí na jaro. Na sluníčko. Není vesnickému nikdy líp, než když je venku teplo a on se nemusí bát, co zase pomrzne. Bát se o květy na stromech, včely i o všechny, kterým se sype, hází, nalejvá. Jde hlavně o mladý a taky o ty, co jsou a budou po hnízdech v korunách stromů….

My, děti, zrovna tohle nevnímaly. Jaro tu bylo pokaždé. Záleželo na zimě a na sněhu, zda bylo dost rampouchů a kde se na sáňkách svést. Už aby zase bylo teplo. Den se prima prodloužil a venku bylo cítit vůni jara a teplého deště. Jak to dělat a nemít pořád mokré kalhoty? Ta ušlapaná, hnědá, ztvrdlá krusta začala opět dýchat a byla to opět naše známá louka…

Snad během jednoho, dvou dnů se za plotem z ošklivé, udusané země stala krásná zahrada, co jsme znali, a ke které jsem se léta utíkal. Zahrada plná sedmikrásek, kontryhele, pampelišek a sladkého jetele. Připadala mi jako mohérová šála, jako barevná obrazovka, útesy korálového moře plné akvarijních duhových potvůrek. Mámivá krása jarní přírody. Chundelaté padáčky pampelišek, zelená péče pálivé kopřivy, bílé konvalinky, jednoduché sedmikrásky.

Nedivím se, že o nich lidé zpívali písně, psali básně, malíři malovali obrazy váz plných květin, pole jarního osení. Jabloně v květu, rozkvetlý bez, záhony narcisů a tulipánů. Jaro, to je dar nového života a rodící se nový svět. Telata, kůzlata, žluté chomáčky husí, kuřat, plné králíkárny. Tak si já pamatuji jaro pod Ještědem. To množství trávy, které vzbuzovalo strach. Budeme musit sušit, každý den sekat, trhat mlíčí a kopřivy.

Přišly i první jarní mrazíky, deště a voda z Jizerek zvedly Nisu, Smědou i Jeřici. Potoky z kopců se hnaly dolů. Ne ze všech byly povodně. To sníh v kopcích se změnil ve vodu a odtekl dolů k nám, k Machnínu, Chrastavě a Bílému Kostelu, k Chotyni a do Hrádku. A to už bylo o pracích na polích, o povozech tažených koňmi, ale i kravami a později už jenom traktory. O práci v lesích, stahování klestí, a sázení nových stromků v lese i v zahradách do jam už na podzim pro ně připravených.

Nad tím vším, vysoko na nebi, jsou k vidění ptáci černí, hnědí, strakatí a ještě výše ti, co loví ty slabší. Ale byli tu i čápi a volavky, řeky, potoky, vodní nádrže plné žab, ryb a kolem prosluněné straně plné ježků, hadů a ještěrek. Vzduch kolem je plný pilných včel, čmeláků a much. Nás kluky trápili nejvíc komáři, následovala hovada, blechy a klíšťata. Ale co to bylo proti tomu, že konečně zrály jahody a třešně a začalo koupání v řece, na koupalištích a rybnících. Začaly růst první houby. Večery končily na nebi rudými červánky… I to bylo naše mládí, i to byla naše jara prožitá v Sudetech, v českém pohraničí….

Čtyři křesla

Ve Frýdlantu v Čechách dlouhá léta v patře radnice stálo křeslo z tmavé popraskané, ale hebounké kůže. Psala se léta, která těmto buržoazním křeslům nepřála, o majitelích a psech nemluvě. Bylo v mé romantické povaze pokaždé si křeslo vyzkoušet. Nevím, jak se v podobném sedělo na městském výboru bolševiků ve Smolném (v Petrohradě) V. I. Leninovi, ale na jednom dobovém obrazu s bílým přehozem vypadalo nemlich jako to frýdlantské. Já si pokaždé pohověl. Tajemník úřadu mi pak za dveřmi v kanceláři nabídl k posezení tvrdou proletářskou židli. Nebylo zbytí, ale mé pozadí zaplakalo....

Jiné křeslo stálo na zámku v Duchcově v severních Čechách, o který přišla kolaborující hrabata z Valdštejnů hostící kdysi známého Casanovu, milovníka a knihovníka. Ten údajně nejraději posedával ve vystaveném křesle, psal paměti a polykal vše, co mu pomáhalo od pálení žáhy. Legenda, vyprávěná průvodci na zámku praví, že, kdo si sedne do onoho barokního křesla, vstoupí do něj čarovná moc svůdce tolika žen, kterým Casanova poprávu byl. I já dal tehdy mladým kostem šanci uvěřit v tu hloupost, které jsem ani za mák nevěřil....

Další křeslo bylo v rodině bráno jako spací, neboť několik členů rodiny v něm ušetřilo velký peníz za prášky na spaní, za doktora, za lékárníka za vydávajícího pilule, za čaje a taky za zdrávas.... Křeslo bylo takříkajíc všeobjímající. Dotyčný dosedl, byl tělesně obejmut a následoval jistý chemicko-technologický proces na bázi – nic nedělej, tady jde o kouzla. Šup a dotyčný spal jako špalek. Vyzkoušel jsem, nedoporučuji. Je skutečně funkční, stačí jen převézt na operační sál....

Známé je u nás doma křeslo zábavné, ovšem, jak pro koho. Nikomu se nebrání posedět si v něm. Zvenku jde o křeslo takzvaně ušaté, pohodlné, mazlicí, zvoucí, sedni si a vyčkávej. A taky, že jo. Zhýčkán bezva posezením, kdy pozadí jde hlouběji, než se zdá a nedovoluje zbytku těla, zvednout se a tak zápasí, až rezignuje:Proboha, pomozte mi, já nemůžu vstát... Pomoci mu musí nejméně dva. Jeden bagr nestačí.

Křeslo po generálce z rukou rodiny Bouškových z Machnína mi připomíná mamuta a taky tolik váží. První republika a hádal bych, první majitel těžký nějaký baron. Nejdřív jsem myslel na některého z Liebiegů, později si černého Petra vytáhl Trautenberg z pohádek Večerníčka na dobrou noc. Tohle křeslové monstrum se dá i rozložit na spaní. Asi v něm nebudu spát ani v dobách válečného nebezpečí. A víte proč? Nesmějte se mi. Lehnout si do toho křesla, je jako lehnout si do rakve. Ležíte a všude kolem vás i nad vámi je polstrování. Nic vám z něho nekouká, ležíte uvnitř, dokonale chránění… Ještě zvoneček, zatáhnout a dát vědět hrobníkovi, že jste opět při síle a on může začít s vykopáváním. Tohle festovní křeslo nemá obdoby a vede.

Křesla musí mít legendu, to není kilo mouky ze samoobsluhy. Křeslo by mělo mít svůj evidenční štítek: kdo a co v něm, kdy, odkdy do kdy, s kým… Knihu návštěv s adresou, e-mailem a telefonním číslem. Žijeme krátce, ale křeslo nabývá na ceně poutí napříč generacemi, kterým posloužilo. Je znakem úspěšnosti, perspektivy a váženosti majitele a poví vám o něm víc, jak upovídaní sousedi.

Doznání

Na koberec se jezdilo do Prahy. Ten menší existoval v Ústí nad Labem. Od přijetí socialistické Ústavy v roce 1960 se Sudety po patnácti letech dočkaly nového organizačního uspořádání. Na rozdíl od říšského Sudeten-Gau tu byl Severočeský kraj s metropolí už ne Liberec, ale Ústí nad Labem. Kdo znal tohle průmyslové město zblízka, zaplakal.

Nebyla to jenom chemička. Lidé se tu především necítili po léta doma. Ani finanční příspěvky nijak nepomohly. Pár kilometrů od krásných lázní Teplic, Litoměřic, Krušných hor a Děčína, bylo Ústí nad Labem po dlouhá léta strašidlem pro všechny, kteří měli co do činění s tímto aglomerátem moci a zároveň neschopnosti změnit cokoli ve prospěch lidí, co tu žili...

Gorkého náměstí, centrum Prahy. Z jedné strany obrovský rohový dům, kde celá desetiletí měly své vrcholné orgány organizace dětí a mládeže. Od Ligy proti bolševismu až po Sociaůistický svaz mládeže. Kolikrát si mě Juraj Varholík a další bossové mládeže pozvali k předložení materiálů si už nepamatuji, ale v živé paměti mám, že oni se učili od nás. Nakonec se s tím ani netajili a jejich výjezdy k nám byli častější, než naše k nim. Však jsme si cestu do Prahy vždy něčím osladili.

U mě to byly návštěvy antikvariátů. Pár kroků od kanceláří mého chlebodárce byla Dlážděná ulice a v ní krámek, který byste hledali spíš u nás doma v Sudetech, v zanedbaném pohraničí. Vše prastaré, omšelé pamatující prvorepublikové majitele. O co větší hrůza z ulice o to uvnitř lákavější sklad a plné regály. Jestli si na mne šéf československé mládeže vyhradil půl hodiny, pak tady jsem strávil celé odpoledne v lepší společnosti. Malý Váchal, ex libris, celé šuple, kus 5 korun československých. A k tomu ta správná, ač letitá obsluha, kterou jste neobtěžoval. To vše patřilo ke koloritu a ke správné hře o poklady. Málo místa, jakoby nechuť se s vámi bavit, informace za milión, dohady, pře, souzvuk duší, miliardy sympatií, těch malých tvorečků, které zde návštěvníkům pronikaly až do morku kostí. Tady jsem byl mezi svými.

Podobných tmavých krcálků, až po antikvariáty pro nóbl kunčafty, byla v Praze celá fůra. Někde vás obsloužil bývalý hrabě, jinde chartista, náboženský fanatik, ženská z domácnosti, nebo takový vesnický kluk, jako jsem byl v té době já. Každý přinejmenším o dvou duších. Uhranuti zaměstnáním, ale i jako dítě na Matějské pouti uchváceni tím, co milovali. Mě neuchvátil sport, rockové koncerty, zahrádka, pes ani kočka, chalupa u Sychrova, cestování. Já rád celý život něco hledám, objevuji, probírám se šuplíky, regály a krabicemi. Čtu a ptám se, zda je to pravda.... 

Kdo ví, ať raději mlčí...

I za bývalého režimu mít se dobře znamenalo mít dobré zaměstnání. Nebylo to až tolik o vzdělání, ale o tom, co jste na trhu práce chtěli ostatním nabídnout. Samostatnou kapitolou byli úředníci samospráv (na radnicích), kteří vládli kulatým razítkem. Byty, pozemky, placené služby, různá povolení, zákazy. Úplatní policisté, soudci, prokurátoři, obhájci, bachaři. Znalí lékaři, beroucí úplatky v penězích, obrazech, starožitnostech, službách, členové různých komisí, kteří rozhodovali o tom, kdo bude vystupovat před veřejností, vystavovat. Ti, kdo pracovali ve službách a měli možnost je nabízet i mimo pracovní dobu - kadeřnice, krejčí, maséři, opraváři, instalatéři, zedníci, pracovníci v hotelových službách, v obchodu, zelináři, řezníci, zahradníci, pěstitelé, chovatelé. Pracovníci od benzínových čerpadel, veksláci s valutami. Pracovníci zahraničního obchodu, opraváři aut, praček, televizí, zaměstnanci společenských organizací, až po vybrané funkcionáře KSČ, kteří si přilepšovali prodejem informací. To byl asi tak zhruba základ pozdější „šlechty“, která měla po roce 1989 po pádu socialistického režimu prostředky na to privatizovat československé hospodářství.

Nashromážděný majetek z let předchozích se stal zdrojem záruk, ale i hotovosti při privatizaci národních podniků. Obrovské, nikým neevidované zdroje rozložily v několika málo letech ekonomickou strukturu republiky a společně se zahraničními zdroji určily, kde a co se v republice bude vyrábět. Vstup naší země do Evropské unie dokončil úplnou přestavbu země bez venkovního zadlužení na tu část Evropy, kde se vyrábí převážně náhradní díly, a produkuje jen tolik živočišných produktů, které nám ze zahraničí – z Bruselu povolí.

Nás, kteří žijeme v pohraničí české republiky, v Sudetech, stávající stav musí mrzet i proto, že po vyhnání – odsunu většiny německého obyvatelstva z tohoto území po Druhé světové válce jsme obnovili produkci výroby ve prospěch naší republiky. Těžká léta, často bez odborníků na sklo, bižuterii, koberce, látky, automobilový průmysl či strojírenství, jsme svízelně překonali a v pozdějších letech dovedli k exportní dokonalosti.... Až po změně režimu, který ekonomiku země svěřil těm, co měli peníze a vliv v šedé ekonomice státu, bylo dosaženo úplné demontáže naší stávající ekonomiky a jejího převodu do portfolia velkých zahraničních firem, které neměly zájem o samostatné české finální výrobky. Tak byly u nás v Sudetech zlikvidovány fabriky se stoletou výrobní tradicí, dávající práci všem, kteří pracovat chtěli. Bytex, Textilana, Tesla, AZNP, Silka, Hedva, Kolora, Retex, Totex a další.

Je smutné, že jsme v dané euforii z porevolučních změn nepostřehli to podstatné. Jak rychle a s naším tichým souhlasem došlo k tak významným změnám v našem okolí, u nás doma.... Byli jsme svědky něčeho, co jinak trvá staletí.... Nemám na mysli, jak rychle rostou krápníky....  

Když budík nezazvoní a kohout nezakokrhá

Já budík nepotřeboval. Pokud se někam jelo, stejně jsem nespal, stále se budil a budík ve mně mi nedal víc, než spát jak na vodě. A pokud zazvonil, tak mohutně řval, protože u nás doma byly v oblibě budíky vzadu s motýlky, tudíž mechanické, a ty uměly probudit i partaje od vedle. Příšerná nezničitelná monstra byla. Nikdo je doma neošetřoval, natož aby jim věnoval jinou péči. A přesto, nebylo dne, aby budík nebudil.

To dnešní buzení bateriovými budíčky se s tím srovnat nedá. Odvíjí se od stáří baterek a to se pozná se to hned ráno ve čtyři, kdy vás ten malý pohotový Číňan měl probudit. Probudil, ale jen proto, že i on už od dvou čekal a bál se usnout, protože věděl, jak by to dopadlo. Letěl by do ...., neboť je z Číny a na baterky, a to už samo o sobě je naše ponížení. No tak nevím, existuje dnes ještě něco jiného než bateriový budík? Dnes samosebou mobil....

Budík. Pro mne a mou generaci zůstane symbolem časného jitra, plechového-hrozného řinčení a rámusu, který si Středoevropan vůbec nezaslouží, neboť vstávat za pomoci budíku je nezdravé, život ohrožující a potupné. Vezměte si takové černochy, obyvatele tichomořských ostrovů, indiány, eskymáky - ti snad ani neví, co to budík je. Proč zrovna do Evropy si našel cestu tenhle zabiják snů, proč zrovna my, běloši, náchylní na mrtvičku, se musíme nechat budit hlukem, kakofonií zvuků krvavých střetů Třicetileté války. Jsou jistě země, kde se lidé budí civilizovaně. Polibkem. Pohlazením. Vůní kávy, čaje s medem... Proč my k nim nepatříme? Řekl bych, že Číňani budíky jenom vyrábějí, ale doma je jistě nepoužívají. A daří se jim.

A kohouti? Dřív byli, a to především na vsích ráno, zainteresování tihle ptáci, co nevynikají na rozdíl třeba od papoušků inteligencí. Nechali se přesvědčit k rannímu kokrhání, hlasem blízkým budíku v brzkou hodinou. Z kohoutů se radovali lidé z jiné části Machnína. Já například bych ráno zabil všechny hrdličky. Tam kde kohout zaznamenal, jak lidem škodí kokrháním, příště kokrhal o oktávu líp a déle doprovázeje se máváním křídel.

Budík z kovu a plastu, kohout z masa, kostí a peří, dva přirození přátelé. Lidé se v budoucnu spojí a budíky zničí. Řekněme, že musí. Žádné maso, žádné kosti, jen plno koleček a ranní zlosti. Šup s nimi do hrnce a voalá, jaký byl kohout? Chutný a voňavý...

Mám rád západ slunce

Nevím, proč východ zaspávám. Západ je, jako když otevřeš vrata koním a oni radostí vyskakují a vyhazují nohy do všech stran. Západ slunce je o tom, že se jen pomalu noří do vzdálených kopců, které splývají s oblohou. Mraky staví bizarní hrady, zámky a tvrze z jemného pavoučí. Jako když krajkou máváš a namáčíš do studené vody a její mistrné filigránské vzory vypadají, jak vykousané od myší.

V podvečer se slunce v dáli zastavilo, abys měl možnost dnes naposled se nechat hladit na skráních a po vlasech. Ty, který žiješ v České Vsi, pošta Jablonné v Podještědí, vidíš tu skrumáž na obloze. To je, jako když lopatou házíš veliké, převeliké kusy zlata do povětří a čekáš, kdy ti je slunce vrátí na podnosu z hospody U koláče a kdy ti soused od vedle zaťuká na čelo a řekne: „Hej, probuď se!“

Slunce si klidně západne uprostřed slova do spánku a zhasne lampu před domem na asfaltové cestě do Mimoně. Jsem sám doma a dívám se před sebe. V oblacích zůstala po slunci díra, jako na mé ponožce. Dítě spodního souseda odspodu nechce jíst a tiše pláče. Horní sousedé sedí, jako každý hezký den a dívají se, ohromeni a s úžasem na slunce, jak zapadá a maluje na nebi skvostné obrazy. Epopej krásy, nesmírné krásy všedního dne, soboty i uplakané neděle.

Znovu a znovu přistupuji k oknu a osahávám parapet. Pak si na něj sednu a dívám se, jako by to mělo být naposled. A dělají to všichni. Někdo potají, jiní se tím netají. Kopcovitá krajina je i jinde na světě, ale od Ještěda dolů, kolem Rálska, Hvozdu, Bezdězu, Tlusce a kolem Klíče nemá ve světě obdobu.

U nás, když slunce zapadá, to vám až naskakuje husí kůže. Já se přidržuji plotu a koukám dolů ke Cvikovu… Vlak občas z toho směru zahouká, tisíce oveček zabečí, tu a tam i černá kráva. Spousta srnců s družkami se zastaví u plotu.

Jsou krásná i časná chladná rána. Já miluji slunce západy. Tam kdysi supěla dráha, nevidím než slunce na jeho každodenní cestě, bůh ví kam do neznáma. Nešel bych spát, neusnul bych, kdybych nevěděl, že už zítra se mohu zúčastnit bez obav té velkolepé oslavy končícího dne, kdy slunce odchází do země bez hranic na západ od nás.

Západ slunce to je nebeský úkaz božího slitování, noční sen, abychom se mohli už druhý den ráno těšit na nový západ slunce...