sobota 25. ledna 2014

Když sedmikrásky za plotem…

Když sedmikrásky za plotem rozkvetou, na vesnici si konečně řeknou: Už kvetou!, a myslí na jaro. Na sluníčko. Není vesnickému nikdy líp, než když je venku teplo a on se nemusí bát, co zase pomrzne. Bát se o květy na stromech, včely i o všechny, kterým se sype, hází, nalejvá. Jde hlavně o mladý a taky o ty, co jsou a budou po hnízdech v korunách stromů….
My, děti, zrovna tohle nevnímaly. Jaro tu bylo pokaždé. Záleželo na zimě a na sněhu, zda bylo dost rampouchů a kde se na sáňkách svést. Už aby zase bylo teplo. Den se prima prodloužil a venku bylo cítit vůni jara a teplého deště. Jak to dělat a nemít pořád mokré kalhoty? Ta ušlapaná, hnědá, ztvrdlá krusta začala opět dýchat a byla to opět naše známá louka…
Snad během jednoho, dvou dnů se za plotem z ošklivé, udusané země stala krásná zahrada, co jsme znali, a ke které jsem se léta utíkal. Zahrada plná sedmikrásek, kontryhele, pampelišek a sladkého jetele. Připadala mi jako mohérová šála, jako barevná obrazovka, útesy korálového moře plné akvarijních duhových potvůrek. Mámivá krása jarní přírody. Chundelaté padáčky pampelišek, zelená péče pálivé kopřivy, bílé konvalinky, jednoduché sedmikrásky.
Nedivím se, že o nich lidé zpívali písně, psali básně, malíři malovali obrazy váz plných květin, pole jarního osení. Jabloně v květu, rozkvetlý bez, záhony narcisů a tulipánů. Jaro, to je dar nového života a rodící se nový svět. Telata, kůzlata, žluté chomáčky husí, kuřat, plné králíkárny. Tak si já pamatuji jaro pod Ještědem. To množství trávy, které vzbuzovalo strach. Budeme musit sušit, každý den sekat, trhat mlíčí a kopřivy.
Přišly i první jarní mrazíky, deště a voda z Jizerek zvedly Nisu, Smědou i Jeřici. Potoky z kopců se hnaly dolů. Ne ze všech byly povodně. To sníh v kopcích se změnil ve vodu a odtekl dolů k nám, k Machnínu, Chrastavě a Bílému Kostelu, k Chotyni a do Hrádku. A to už bylo o pracích na polích, o povozech tažených koňmi, ale i kravami a později už jenom traktory. O práci v lesích, stahování klestí, a sázení nových stromků v lese i v zahradách do jam už na podzim pro ně připravených.

Nad tím vším, vysoko na nebi, jsou k vidění ptáci černí, hnědí, strakatí a ještě výše ti, co loví ty slabší. Ale byli tu i čápi a volavky, řeky, potoky, vodní nádrže plné žab, ryb a kolem prosluněné straně plné ježků, hadů a ještěrek. Vzduch kolem je plný pilných včel, čmeláků a much. Nás kluky trápili nejvíc komáři, následovala hovada, blechy a klíšťata. Ale co to bylo proti tomu, že konečně zrály jahody a třešně a začalo koupání v řece, na koupalištích a rybnících. Začaly růst první houby. Večery končily na nebi rudými červánky… I to bylo naše mládí, i to byla naše jara prožitá v Sudetech, v českém pohraničí….

Žádné komentáře: