Čtyři křesla

Ve Frýdlantu v Čechách dlouhá léta v patře radnice stálo křeslo z tmavé popraskané, ale hebounké kůže. Psala se léta, která těmto buržoazním křeslům nepřála, o majitelích a psech nemluvě. Bylo v mé romantické povaze pokaždé si křeslo vyzkoušet. Nevím, jak se v podobném sedělo na městském výboru bolševiků ve Smolném (v Petrohradě) V. I. Leninovi, ale na jednom dobovém obrazu s bílým přehozem vypadalo nemlich jako to frýdlantské. Já si pokaždé pohověl. Tajemník úřadu mi pak za dveřmi v kanceláři nabídl k posezení tvrdou proletářskou židli. Nebylo zbytí, ale mé pozadí zaplakalo....

Jiné křeslo stálo na zámku v Duchcově v severních Čechách, o který přišla kolaborující hrabata z Valdštejnů hostící kdysi známého Casanovu, milovníka a knihovníka. Ten údajně nejraději posedával ve vystaveném křesle, psal paměti a polykal vše, co mu pomáhalo od pálení žáhy. Legenda, vyprávěná průvodci na zámku praví, že, kdo si sedne do onoho barokního křesla, vstoupí do něj čarovná moc svůdce tolika žen, kterým Casanova poprávu byl. I já dal tehdy mladým kostem šanci uvěřit v tu hloupost, které jsem ani za mák nevěřil....

Další křeslo bylo v rodině bráno jako spací, neboť několik členů rodiny v něm ušetřilo velký peníz za prášky na spaní, za doktora, za lékárníka za vydávajícího pilule, za čaje a taky za zdrávas.... Křeslo bylo takříkajíc všeobjímající. Dotyčný dosedl, byl tělesně obejmut a následoval jistý chemicko-technologický proces na bázi – nic nedělej, tady jde o kouzla. Šup a dotyčný spal jako špalek. Vyzkoušel jsem, nedoporučuji. Je skutečně funkční, stačí jen převézt na operační sál....

Známé je u nás doma křeslo zábavné, ovšem, jak pro koho. Nikomu se nebrání posedět si v něm. Zvenku jde o křeslo takzvaně ušaté, pohodlné, mazlicí, zvoucí, sedni si a vyčkávej. A taky, že jo. Zhýčkán bezva posezením, kdy pozadí jde hlouběji, než se zdá a nedovoluje zbytku těla, zvednout se a tak zápasí, až rezignuje:Proboha, pomozte mi, já nemůžu vstát... Pomoci mu musí nejméně dva. Jeden bagr nestačí.

Křeslo po generálce z rukou rodiny Bouškových z Machnína mi připomíná mamuta a taky tolik váží. První republika a hádal bych, první majitel těžký nějaký baron. Nejdřív jsem myslel na některého z Liebiegů, později si černého Petra vytáhl Trautenberg z pohádek Večerníčka na dobrou noc. Tohle křeslové monstrum se dá i rozložit na spaní. Asi v něm nebudu spát ani v dobách válečného nebezpečí. A víte proč? Nesmějte se mi. Lehnout si do toho křesla, je jako lehnout si do rakve. Ležíte a všude kolem vás i nad vámi je polstrování. Nic vám z něho nekouká, ležíte uvnitř, dokonale chránění… Ještě zvoneček, zatáhnout a dát vědět hrobníkovi, že jste opět při síle a on může začít s vykopáváním. Tohle festovní křeslo nemá obdoby a vede.

Křesla musí mít legendu, to není kilo mouky ze samoobsluhy. Křeslo by mělo mít svůj evidenční štítek: kdo a co v něm, kdy, odkdy do kdy, s kým… Knihu návštěv s adresou, e-mailem a telefonním číslem. Žijeme krátce, ale křeslo nabývá na ceně poutí napříč generacemi, kterým posloužilo. Je znakem úspěšnosti, perspektivy a váženosti majitele a poví vám o něm víc, jak upovídaní sousedi.