Sedmdesátá
léta minulého století znamenala pro Sudety, pro naše pohraničí
od Krkonoš po Krušné hory, hodně. Němci tomuto vzedmutí vášní
říkali boom, zelené časy otců zakladatelů. Je nutno jim přiznat
pravdu. Dnešní ukrutná bohatství řady Čechů vzala svůj
počátek v těchto nenápadných dobách z vekslů
dnešních dědečků a babiček se sovětskými vojáky mající své
posádky v tomto regionu. Žádná překvapení, údiv, odkaz na
odpor k ruské ,,okupační“ armádě. Nic takového. Čirý
pragmatismus a družební vztahy.
Budovy
ruských posádek v Mladé Boleslavi, v okolí Stráže pod
Ralskem, Mimoně a Děčína by mohly vyprávět story, kterým naše
děti neuvěří. Sedmdesátá léta, doba, v níž se rodilo tolik
„Husákových dětí“, se dá srovnat jen s obdobím po
skončení Druhé světové války. Pocit ekonomické výhody
přesvědčil tehdy mladé lidi mít děti.
Velmi
mnoho našich spoluobčanů šlo i dál a bohatlo. Černý obchod
s Rusy vytvořil novou ekonomiku ve státě. Tu, která byla
jedním z pilířů pozdější privatizace a likvidace domácího
průmyslu v Čechách. Když vedle vás zastavil hřmotící
nákladní vůz z ruské posádky, stávalo se, že z kabiny
vyskočil tak metr šedesát nižší důstojník a nabídl vám
kanystr plný nekvalitního benzínu a to vše keš, z ruky do
ruky za padesát korun. Čecháčku, neber to. Zapomenuta byla
příkoří, zrušení skauta, autocenzura, mrtví před radnicí
v Liberci.
Vládla
nám česká politická garnitura, vedoucí úloha KSČ. A
nezapomeňte, že přes vylučování jedněch ze strany se druzí do
KSČ jen hrnuli. Především lékaři, úředníci, tiráci, všichni
ti, kdo chtěli být v tzv. kádrových rezrvách a mít zajištěný
postup – vyšší plat a postavení….
Ruští
vojáci se nestačili otáčet. Fabriky potřebovali jejich brigády.
Nebýt ruských vojáků nevím, zda by chrastavská strojní
traktorová stanice dostavěla svůj výrobní areál…. Sovětské
posádky nestačily přijímat delegace, plné autobusy přátel,
kteří přijížděli do ruských posádek nakupovat a družit se
při lahvích vodky. To byla 70. – 80. léta, odvrácená tvář
,,dočasného“ pobytu sovětských vojsk v Československu.
Odmítnul jsem půl prasete vyválené na korbě sovětského
vojenského náklaďáku. Nejsem prase. Ostatní se mi smáli. Tři
chlapy se o tu půlku poprali a ženské si objednaly další...
To
byly ale jen slzičky z toho, co se dělo za vraty posádek.
Okupanti, neokupanti - koberce, látky, služby lékařů, skleněné
lustry opravářů, stavební čety, směny deviz, pozvání k nám
a do „Sajúzu“. Tohle až jednou někdo zmapuje, pak odhalí, kde
mají počátek ty obrovské majetky našich sousedů, co si staví
ty krásné vily na předměstí. Potom bude lustrační zákon
opravdu k smíchu, protože ti chytří nemuseli udávat, ti se
bojí udání nyní. Ale ono to bylo stejně o tom, že když Aljoša
nabídl zlatý (opravdu zlatý) prsten pro manželku veliký jak
kráva za pětistovku nebo lišku na čepici za dvě stovky málokterý
ideál odolal. Je to smutné? Je to k pláči? Já opravdu
nevím, ale v tom marastu jsem nežil sám. Právě z něho
vzešli i tací velikáni, kteří dnes sedí ve vládách a učí
nás, jak se má žít v dobách zlých….
Žádné komentáře:
Okomentovat