A je to tady, čas konce zimy a předzvěst jara. Tak, jako nastává čas chřestu, rebarbory a špenátu, nastává čas lodiček, čas plesové sezóny. Proč ne? Všechno má svůj čas a řád. Pokud si vzpomínám, tak právě v téhle době, před padesáti – šedesáti lety zvonil u vrátek našeho domu kdejaký plesový komitét machnínských spolků, aby mou maminku a tatínka pozvali na ples a prodali předem aspoň ty dva lístky. A maminka, byť netančící, platila hasičům za lístky. To aby k nám včas přijeli, kdyby hořelo, Červenému kříži, kdyby se nám něco stalo, sportovcům – fotbalistům, tam hráli naši sousedi, SRPŠ – rodiče a přátelé školy, kam začne za pár let chodit i její syn. Jo a ještě ženám. Těm o to víc, protože ve Svazu žen byly ty osoby, co spolu postávaly denně u konsumu a mluvily a mluvily celé dny, týdny, roky…
Odmítnout prostě nešlo. Zprvu si maminka, po zaplacení vstupenky nebrala, později, na mé přání, ano. Já si s nimi hrál na velký bál. Ne na ten machnínský v hospodě „U zeleného stromu“, ale na ten velký, kam se sjížděly kočáry z celého mocnářství… Ani jednou rodiče na ples nešli. Já právě naopak. Už od první třídy jsme s ostatními prvňáky v pondělí řešili víkendové skandály, které po plesu obcí hýbaly. A že jich bylo!
Obec byla mladá, po válce dosídlená mladými lidmi, kteří se chtěli poznat, popřípadě si najít nové partnery. I tohle vše jsme řešili jako prvňáci. Ona totiž v té době nebyla televize, žádné seriály, takže i my, děti, jsme žily vesnickými nevěrami, fackami na bále, rvačkami na záchodě, polibky na schodech oblíbené hospody…
Naše mládí bylo mládím hlášení místního rozhlasu a písniček, které paní Ježková z výboru měla ráda. Často se nesly Machnínem a machnínští si na ně rádi počkali na mostu přes Nisu. Zrovna tak jako my, děti, když zvolili naši poslanci v Praze nového presidenta, Antonína Zápotockého. Skákali jsme radostí a zpívali budovatelské písně.
Ano, život vesnický byl svérázný. Rozhodně jsme i my byli zvláštní tím, jak jsme konzumovali okolní svět. Svět brigád, žňových protipožárních hlídek, každotýdenních vesnických akcí, místních plesů a nových šatů. Nic netrvá věčně a voda stále plyne stejně. I v Machníně se úředníci na místním Národním výboru unavili a zestárli a roky přibývaly i mně. Hudba místních tlampačů se ozývala čím dál tím míň, až se jednoho dne navždy odmlčela. Škoda? Škoda. I tahle doba měla totiž něco do sebe. Já bych řek, že to bylo půl na půl. Dnes u mě už začíná převažovat jedna z těch polovin…. Že nevíte, která?
Žádné komentáře:
Okomentovat