úterý 4. ledna 2011

Co rozkašle a neutiší…

To, co uvázlo v krku, to se vzpříčilo a brání polykání. Pocit studu, zanedbání, co přichází bezprostředně, bez varování s námi na svět. Nečekaně. To první, člověče, co uvidíš, jsou bílé pláště mužů a žen, kteří se ptají, proč vaše dítě pláče? Dítě má syndrom bílého pláště, má strach z pláště doktora…
Později pláče taky. To už ve školce, kdy nesmí vstát od stolku dokud nesní jídlo, ze kterého se mu dělá zle. To rozkašle a brání v polykání. A to se stalo i mému kamarádovi z mládí, v obci Machnín u Liberce. Nesměl vstát od stolku, dokud nesní segedínský guláš. Chudák Ruda Reichlů! Dnes lesní inženýr, co už bude v důchodu. Segedín se mu v krku vzpříčil a neviděli jste tu ostudu. Celý život se to s ním táhne.
Ten pocit všichni dobře známe. Fobie, která brání vlézt do výtahu, kouknout se dolů z věže, vstoupit na řetězový most, skleněnou podlahu... Pocit hrůzy z bílého pláště, něco, co spouští mechanizmus tiché kondenzované hrůzy. A je to v nás, dostalo se to pod kůži, zalezlo za nehty, uvízlo v krku, nešlo to spolykat. Kostička kapra a do smrti se ho budete bát jíst. Kousl vás v Machníně u Reichlů jejich pes Brita a tu máš, čerte kropáč, bojíte se do smrti psů…
Jdu rovnou cestou k domovu, cestou osudu. Co vás však rozkašle a uvázne v jícnu pořádně, je kus rampouchu s kusem balkonu na dobré adrese. Opět jste na lůžku a kolem vás běhají samé bílé pláště. Jste ochablí, samá kanyla, budíky, co vás hlídají. Těžko se polyká. Jste jako v oblacích, v bílých oblacích. Co vám neublíží, to vás posílí. Samaritáni, templáři, maltézáci, bratři z Červeného kříže, Půlměsíce, sanitky se znakem Davidovy hvězdy. Ti všichni za volanty mají svá krásná jména.

Žádné komentáře: